čtvrtek 5. listopadu 2009

Zápisky z víkendu

O minulém víkendu mělo být hezky, sluníčko se však rozhodlo svítit jen v pátek a na následující dva dny si vzalo volno. S šedivou oblohou tak kontrastovalo pouze padající žluto-oranžové listí, které bylo pod mnohými stromy nastláno v podobě šustivých peřinek. A do toho vlezlá zima, která mě přinutila si letos poprvé nandat rukavice.

Sobotní plány na návštěvu Kutné Hory nakonec vzaly za své a byly spontánně přeměněny v motorizovanou výpravu do okolí hlavního města s minimem pohybu, ale o to větším množství dobrého jídla :-)

První zastávkou byla měchenická restaurace Fregatta, kterou mnozí z vás znají z posledního dílu první řady pořadu Ano, šéfe. Restauraci nelze po cestě směrem na Slapy minout, nachází se hned u hlavní silnice v blízkosti autobusové zastávky. Dorazili jsme poměrně brzy (na dvanáctou a předem raději udělali rezervaci) a postupně se začala restaurace docela zaplňovat.
Ze stálé nabídky jídelního lístku jsme vybrali na úvod výbornou kulajdu a pak dvě doporučené speciality: kohouta na víně a konfitované kachní stehno. Chutné stehýnko s křupavou kůžičkou a měkkým masem doplňovaly bramborové knedlíky s červeným zelím ochuceným skořicí (té skořice tam bylo na můj vkus až moc).

Kohout v souboji "kdo to má lepší" zvítězil díky absolutně vyváženým chutím. Kombo šťavnatého masa v husté omáčce, bramborového gratinu (který byl imho mixem brambor normálních a batátů) a nakyslých cibulek byla zkrátka nepřekonatelná. Pokud vás nebudou frustrovat některé vady na kráse celého podniku (např. obsluha se nezajímala, zda jídlo chutnalo/bylo v pořádku), tak lze výlet do Měchenic určitě doporučit.



Naší další zastávkou byla cukrárna Stáňa v Malé Hraštici, kam jsem se podívala po necelém roce.Po nedávných příspěvcích v relevantní diskusi jsem byla zvědavá, jak se věci momentálně mají. Nabídka zákusků byla víceméně stejná, jako před rokem, tedy vč. těch podle Myšákových receptur (např. Machar, Helena, Schwarzwald dort atp.).

Ochutnali jsme Helenu (s třešničkou), paštiku (to bílé bez třešničky), indiánka (s klasickou náplní, kterou mají už jen málokde) a třené kolečko.
Bezkonkurenčně nejlepší ale byly marokánky neboli luxusní mandlové placičky, které chutnaly stejně dobře, jako jsem si je pamatovala - po mandlích, čokoládě a pomerančové kůře. V cukrárně jdou na dračku, během naší přítomnosti z vitríny mizely kosmickou rychlostí.
Náš výlet jsme zakončili cappuccinem v kavárně Zlatý Korálek v Jílovém u Prahy, což je, co se dobré kávy týče, jistota :-)

V neděli jsem dostala chuť na dýňový krém a usmyslela jsem si, že udělám koláč podle Itala. Jenže mi k tomu chybělo to podstatné - dýně. Po neúspěchu v blízkosti mého bydliště, kde ještě před týdnem měli kupu dýní hokkaido, jsem vyrazila jsem směr Vinohrady a v krátkém sledu proběhla snad deseti vietnamskými večerkami. K mému zklamání však neměli dýni vůbec, ale vůbec nikde...jen v jedné se v regálu krčil takový hokkaido chudáček s počínající plísní na místě ulomené šťopky...tak jsem ho tam ponechala svému osudu. Domů jsem se vrátila s nepořízenou a radši si pustila další díl Itala (načež jsem z toho dostala ještě větší hlad).
Musím říct, že mě tento pořad moc baví. Kromě toho, že Emanuel mluví češtinou s roztomilým přízvukem a ve fotogenické kuchyni (která se teď mimochodem objevila i v jedné reklamě) mu to vážně sekne, tak je vidět, že italské kuchyni opravdu rozumí a zkrátka umí. Líbí se mi, že kromě pracovních postupů vykládá i o původu jednotlivých receptů a o surovinách - kde je sehnat, jak se používají a čím je příp. nahradit - ale smysluplně, žádný "Babica styl" :). Jen tedy nevím, proč Emanuel nechodí pro ovoce a zeleninu do Pražské tržnice, nýbrž na Havelák (resp. mám pocit, že to je Havelák), který je podle mě dávno za zenitem...Nechybí ani kuchařské "triky" (např. jak snadno oloupat rajčata atp.), které asi nebudou pro většinu úplně neznámé, ale je fajn, že tam jsou. Jenom ti vip hosté mi tam přijdou trošku zbyteční - Emanuel může táhnout celý pořad v klidu sám. V posledním díle nikdo nebyl, tak by to mohlo vydržet i nadále... :-)
A jak trávíte podzimní víkendy vy :-)?

úterý 20. října 2009

New York III. - Queens


Po uplynulých dvou dílech z Brooklynu a Manhattanu vás do třetice zvu na malou exkurzi do Queens. Díky milé Erin, kterou jsem před cestou do nyc zavalila řadou dotazů a ona na ně trpělivě (a obsáhle) odpovídala, jsme měli možnost letmo poznat dvě zajímavé části QueensAstorii a Flushing.

Astoria je domovem velké řecké komunity, najdete tu tedy nebývalou koncentraci řeckých restaurací, pekáren apod. My jsme si pro nedělní brunch s Erin zvolili příjemnou zahrádku restaurace Ovelia, která se nachází na jedné z hlavních tepen – rušné 30th Avenue.

Za cenu do 15 USD si můžete vybrat ze speciálního brunch menu (nabídka platí jen o víkendu). V ceně máte i výběr ze dvou koktejlů (já si dala obligátní bloody mary, ale jen jednu, na tom sluníčku by to bylo nebezpečné :-) ) a kávu (nebo čaj) s neomezeným refillem.

K jídlu jsem si dala vejce Benedikt s opečenými brambůrky…

… a má drahá polovička omeletku s hranolky a klobáskou.

O pár dní později nás Erin vzala do obří čínské čtvrti ve Flushingu, která jé oproti té na Manhattanu mnohem méně turistická a o to autentičtější.

Netrénovaný jedinec (z pobytu v Asii, návštěv Sapy apod.) se rázem ocitá v jiném světě, kde dominují zde čínské nápisy a roztodivné obchody s potravinami, v nichž koupíte všechno možné od čerstvých bylinek přes vnitřnosti až po roztomilé žabičky vykukující z dřevěného soudku.

Netušila jsem, že Čínané jsou tolik na sladké – na každém rohu se nachází nějaká pekárnička, kde mají poměrně široký sortiment nejrůznějších koláčků, dortíků (a jiných, velmi levných pekárenských výrobků) a velmi často také zmrzliny, kávy a legračního bubble tea (podle mě celé jeho kouzlo spočívá v momentu překvapení, kdy srkáte brčkem čaj a co chvíli nasajete tapiokovou kuličku). Ze sladkostí jsem ochutnala piškot s chutí zeleného čaje, který nevypadal zrovna moc vábně – představte vzhledem i konzistencí zelenou houbičku na nádobí :) Chutnalo to ale docela zajímavě.

Největším zážitkem z Flushingu ovšem byla návštěva místa zvaného Golden Mall, kam se před nedávnem vypravil i Anthony Bourdain v rámci svého pořadu No Reservations (viz videjko zde).

Jo, když už se mi ho nepodařilo potkat teď v Praze, můžu se alespoň utěšovat myšlenkou, že jsem seděla přesně na stejné židličce jako on :-)

Golden Mall je podzemní čínský food court, kde se vaří především regionální čínské speciality. Zapomeňte na kšechkou káchnu, pravá čínská kuchyně je úplně o něčem jiném.

Pikantní jehněčí burger, plněné knedlíčky, ručně dělané široké nudle v lahodném vývaru, při jejichž konzumaci se zaručeně pokecáte, vnitřnosti všeho druhu.

Menu je povětšinou i v angličtině (což prý až donedávna nebývalo), popř. ukážete na fotku. Ceny jsou velmi příznivé.

Chci tam znovu, prozkoumat i ostatní "stánky" - z té nudlové polévky byl člověk tak najedený, že už nic jiného nešlo sníst. Kdybyste se chystali do Flushingu, tak níže jsou i další tipy.

A tímto se nyc trilogie uzavírá...pokračování snad za rok, kdo ví? :)

pondělí 12. října 2009

New York II. - Manhattan


Manhattan. Finanční, administrativní a kulturní centrum New Yorku plné mrakodrapů a geometricky přesných ulic. A v neposlední čadě také hlavní dějiště jednoho z mých oblíbených seriálů.

Pokud jste v New Yorku nikdy nebyli, doporučuji vypravit se nejdříve na Times square – křižovatku mezi Broadway a 7th Avenue. Ten pohled na vysoké baráky se spoustu obřích reklam a pulzujících svítících neonů vás minimálně ohromí.
Dejte si obligátní kafe od Starbucks (vyjde tam samozřejmě levněji než u nás), sedněte si na židličku nebo si najděte místo na červeně podsvětlených schodech (které nikam nevedou, mají jen funkci sedací a vyhlídkovou), fotografujte a kochejte se – jste v centrum dění ;)!
Mým oblíbeným místem se stalo i Union square – hezké náměstí na East 14th street.

Kromě zajímavých obchodů s botami a módou se zde nachází i pobočka obchoďáku Whole foods, který se specializuje především na organické produkty.

Doporučuji rozhodně nakouknout, takový úžasný výběr rozličného u nás nenajdete – nádherně prezentované ovoce a zelenina, pulty se sýry, uzeninami a dalšími lahůdkami, rybami a plody moře…najdete tam vše, na co si vzpomenete (nutno podotknout, že vyšší standard se odráží i ve vyšších cenách). A pokud je vhodné počasí, můžete s nákupem vyrazit do Central parku a udělat si malý piknik – místa je v této zelené oáze více než dost.

Na Union square se několikrát týdně i trh neboli greenmarket (v nyc je trhů spousta, jejich přehled v podobě mapky s lokacemi k vytištění najdete zde, doporučuji k prostudování i samotný web).
Dá se tam koupit jak ovoce a zelenina od místních pěstitelů, tak třeba maso anebo víno.

V den, kdy jsme se tam byli podívat, pršelo a foukal děsný vítr (o síle ničící 6 z 10 deštníků), ale ani to trhovce a nakupující neodradilo. Šálek horkého jablečného čaje se skořicí přišel docela vhod.

Zajímavou ulicí, která se táhne několika čtvrtěmi, je Bleecker street. Tu určitě stojí za to si projít – speciálně její část (a přilehlé uličky) pod úrovní Washington Square parku, která je bohatá na různé bary, restaurace, hospůdky a kluby (vč. profláklého jazzového klubu Blue Note). Pokud máte rádi indickou kuchyni, tak se zastavte v restauraci Indian Taj – kromě nabídky a la carte zde mají i „all you can eat“ bufet v ceně kolem 1O USD (cena se liší přes pracovní týden a o víkendu).
Ochutnali jsme všechno možné (kuřecí tandoori a tikka masala, jehněčí curry, paneer, mangové chutney…už ani nevím, co vše tam bylo a jak se co jmenovalo :)) – vše krásně barevné, voňavé a chutné.
Na dezert můžete zajít do známé Magnolia Bakery (má v nyc celkem tři pobočky).
Do jejich roztomilých cupcaků se zamilujete (mě obzvláště zachutnal dýňový). Jeden standardní stojí sice 2,5 USD (speciální sezónní pak 3 USD), ale jdou tak na dračku, že tu mají dokonce omezení, kolik si jich můžete na místě bez předchozího objednání koupit – limit jsou dva tucty :-)

Dalším místem, které jsme nemohli opomenout, je legendární bistro Katz´s Deli, které je na East Houston Street už od léta páně 1888.


Mají zde opravdu delikatesní záležitosti - šťavnatým hovězím pastrami počínaje, přes vývar s tím s největším knedlí(č)kem, jaký jsem kdy viděla, až po sendvič s ukrutnou porcí mletých jatýrek, který se nedá pořádně jíst, protože vám to padá všude okolo.


Až vám jatýrka polezou ušima, naberte síly při malé procházce podél stěny, která funguje jako jakási síň slávy a je poseta fotografiemi různých známých osobností, které tu kdy byly.

A pokud vás na Manhattanu přepadne noční hlad a nacházíte se někde blízko Rockefellerova centra, tak se stavte na rohu 6th Avenue a West 53rd street. Ve večerních hodinách tu funguje pouliční stánek, kde se prodává kombo rýže-maso-zelenina za 6 USD (což na malý hlad pro dva úplně stačí). Klukům ze stánku to pěkně odsejpá, takže ve frontě (která tam je snad vždycky) ani nestojíte dlouho.
Zaplatíte 6 USD, vyfasujete plný plastový talíř a poté si můžete na svou porci ještě kydnout dva druhy omáčky (ta jedna ve větším množství dost pálí). Pokud se vám nechce jíst na okolních lavičkách nebo na stojáka, můžete si to samozřejmě nechat zabalit s sebou.
Tímto se uzavírá druhý díl trilogie o New Yorku, v tom posledním se můžete těšit na Queens.

pondělí 5. října 2009

New York I. - Greenpoint


Za letošní rok mám co se cestovních plánů splněno. Před nedávnem jsme se vrátili z velkého jablka, jehož neopakovatelnou chuť stále cítím na patře, plni zážitků a s jedním velkým kufrem navíc. Šest dní a šest nocí strávených v New Yorku není ani málo, ani moc, ale na takové základní poznání a nasátí atmosféry určitě postačilo, při delším pobytu by navíc má platební karta nejspíš přílišným používáním přišla o svá embosovaná písmenka.
Pro ubytování vcelku dobře posloužila ověřená pobočka Ymcy v Greenpointu (část Brooklynu). Známá mládežnická organizace Ymca zde funguje nejen jako „komunitní centrum“(v té greenpointské je i školka a posilovna) ale i jako hostel, resp. ubytovna. Bylo zajímavé pozorovat skladbu osazenstva ubytovaných – mísí se zde turisté z celého světa spolu se „stálejšími“, často svéráznými obyvateli. Vedle nás kupříkladu bydlela starší paní (vypadala trošku jako čarodějnice :-)), která měla během dne otevřeny dveře na společnou chodbu, pouštěla si hudbu na plné pecky a pálila vonné tyčinky.




V ceně ubytování byl bonus v podobě voucheru na snídaně do klasického místního bistra jménem Manhattan 3 Decker – takového, kde vám servírka dolije kávu a cops začínají svůj den u vajíček se slaninou či penkejků.
Ze snídaňové nabídky, na kterou jsme měli nárok, jsme vyzkoušeli téměř všechno vč. rozporuplné kombinace toastů ve vajíčku se skořicí a slaninou...bez té slaniny to bylo lepší :)

Greenpointu se někdy přezdívá „Little Poland vzhledem k silně zastoupené polské komunitě, která zde žije.

V obchodech se mluví polsky, v místním supermarketu prodávají pierogi, polské pivo a polské noviny a časopisy. Procházka po hlavní ulici pak pro mě byla docela dobrým tréninkem mých znalostí polštiny. Mimochodem, víte, jaká je v nyc nejoblíbenější balená voda? Žádná San Pellegrino, nýbrž Poland spring – děsně to tlačí v obchodech a vůbec je to všude možně k vidění.

Na greenpointské Manhattan avenue se nalézá vskutku pohádkový Peter Pan donut and pastry shop. Jejich donuty jsou podle mnohých ty nejlepší v celém New Yorku – ani bych se tomu nedivila, chutnají totiž úžasně (to, že jsou přitom skandálně levné, je věc druhá).

Místní tam houfně chodí na snídani či pro take away svačinky – kromě donutů tam mají také sortiment bagelů (jednou ráno tam bylo několik policistů čekající na svůj papírový pytlík obsahující bagel with cream cheese) a rozličných muffinů.

Na Manhattan avenue v opačném směru jsme navštívili restauraci Acapulco, která se orientuje na mexickou a americkou kuchyni.

Po ochutnání jejich bacon cheeseburgeru, který vzbuzuje mouthwatering efekt už při pouhé vzpomínce, jsem se zařekla, že mě v nyc do žádného fastfoodového řetězce nikdo nedostane. Neméně dobré bylo i burrito s guacamole.


Z Greenpointu je to na Manhattan jen pár zastávek metrem s přestupem. Nejčastěji jsme jezdili L trainem, v němž nám pravidelně mezi zastávkami 1 av a Bedford av (tedy pod vodou rozdělující Manhattan a Brooklyn) na jednom určitém místě zaléhaly uši. Docela jsem se pak bavila sledováním, koho dalšího to postihlo a jak se tomu brání.


Každopádně pokud se chystáte do New Yorku a přemýšlíte, kde se ubytovat, tak Greenpoint může být dobrá volba. Když tak mi prosím kupte tucet glazovaných donutů v Peter Pan :-)...

čtvrtek 13. srpna 2009

Víkend v jižních Čechách



Jižní Čechy se líbí snad každému. Malebný kraj s velkou koncentrací pohádkových památek, rybníků a momentálně i přemnožených komárů mám ráda i já, ale jedno město jsem až do předminulého víkendu míjela – Třeboň.




Směrem na Třeboň se onoho sobotního dopoledne rozhodli jet snad všichni. Bylo vedro a cesta se neskutečně vlekla, a tak jsme se impulsivně rozhodli si cestu zkrátit přes okresky.

V jedné malé vesničce, jejíž jméno mi bohužel vypadlo z hlavy, jsme se zastavili na něco malého k jídlu v malé hospůdce se zahrádkou (na její jméno si snad taky vzpomenu, každopádně poznávacím znamením jsou slunečníky a kaktusová zahrádka za vedlejším plotem). Provozu šéfoval velmi agilní pán ve středních letech, který pobíhal po place a bral si objednávky („ale postupně, buď si napíšu nejdřív to pití, anebo jídlo, aby se mi to nepomíchalo, jasný?“). Objednali jsme si spořádaně pivo a trojici polévek – rybí, dršťkovou a bramboračku, které byly vtipně podávány v obřích skleněných hrnečko-mističkách. Polévky byly dobré, bramboračka mohla být krapet hustší, ale jinak vzhledem k ceně nebylo co vytknout.

Do Třeboně jsme dorazili kolem druhé odpolední, ubytovali se a šli na obhlídku. Centrum můžete snadno projít pěšky, důležité styčné body (náměstí, zámek, pivovar, rybník…) jsou od sebe vzdáleny pár minut chůze. Náměstí bylo zasvěcené akci „Lázeňská Třeboň“ a krom velkého pódia jej okupovala řada rozličných stánků. Mě pochopitelně nejvíce zajímaly ty s jídlem – nevěděla jsem, zda si dát dřív koláček, klobásku (měli výborné daňčí klobásky) nebo chleba se sádlem a škvarky.

Za zmínku určitě stojí stánek restaurace Šupina a Šupinka, prodávající svou vyhlášenou specialitu – kapří hranolky, což jsou osmažené proužky kapřího masíčka bez kostí (vypadá to jako kuřecí stripsy z KFC, ale je to mnohem lepší :-)). Ochutnávková, ale vcelku velká porce s chlebem a citronem přišla na 65 Kč. Dobrý způsob, jak nalákat potenciální návštěvníky do restaurace.

Mlsně jsme obcházeli také kolem stánků s bramborovými lupínky, které na místě vyráběli – nepotřebovali k tomu nic víc než pytel brambor, speciální kráječ, olej, nádobu na smažení, sůl a papírové kornouty na popcorn.

Vzhledem k parnému počasí a množství zkonzumovaných mastných pochutin bylo třeba činit pravidelné přestávky v místním pivovaru Regent, jehož historie sahá do roku 1379.

Z šesti druhů piva, které se zde vaří, mi nejvíc chutnalo to kvasnicové.

Nemohli jsme vynechat ani prohlídku pivovaru spojeného s ochutnávkou.

V pivovaru jsem ještě nikdy nebyla, tak jsem měla potřebu všude vlézt a všechno prozkoumat.

A zjistila jsem, že k výrobě piva jsou mimo jiné nezbytné i taháky napsané fixou na zdi, starý nožík a neidentifikovatelná tmavá tekutina v plastu!

V neděli jsme si po vyčerpávajícím turnaji v minigolfu pod pálícím sluncem dali lehký oběd v Šupině, pro změnu opět kapří hranolky (full verze za 164 Kč) a grundle (68 Kč).

Kapří hranolky jsou v Třeboni opravdu populární, dělají je snad v každé druhé restauraci – docela by mě zajímalo, kdo s tím přišel dříve, stejně tak jako s nápadem podávat mojito to go (které mají venku před Šupinou a ledaskde jinde)...

Pokud jste v Třeboni ještě nebyli, tak určitě doporučuji k návštěvě, bude se vám tam líbit. Jen si radši vezměte účinný repelent – já si jako suvenýr přivezla velký počet komářích štípanců (radši bych je vyměnila za stejný počet daňčích klobásek ;-)