pátek 29. května 2009

Thajsko - Ayutthaya


Venku je hnusně a lezavá zima. Než do tohoto počasí vyrazím na Prague Food Festival, potřebuji se nějak zahřát. Vzpomínám na Thajsko a na resty, které s ním jsou spojené. Ani mi to nepřipomínejte…Holt člověk pořád pracuje nebo lítá někde v oblacích a pak to takto dopadá. Ale nebojte, teď už to nějak dovalim, sice se zpožděním, ale což…

Ayutthaya je bývalé thajské hlavní město, jehož vznik se datuje do poloviny 14. století. Turisté jej jezdí obdivovat především kvůli rozsáhlému historickému areálu plnému více či méně rozpadlých chrámů a paláců, který se zapsal i na seznam UNESCO.



Z Bangkoku se do zhruba 80 km vzdálené Ayutthaye snadno dostanete vlakem z nádraží Hualamphong. Na nádraží je trochu chaos (když ovšem začne hrát hymna, tak je ticho a všichni se postaví do pozoru), ale jízdní řády jsou poměrně dobře srozumitelné – v případě nejasností tam je info služba, kde vám poradí. Lístek do Ayutthaye stál 15 THB (!) – do 3. vozové třídy (která byla vcelku obstojná). Samotná jízda byla docela zážitek. Ve vagonu jsme byli jediní Evropani, bylo tam nesnesitelné vedro a sem a tam proudili prodavači všeho možného – divně vypadajícími vajíčky, malými krabičkami s nudlemi, džusy v igelitových pytlících a dalšími pochutinami.



Po necelých dvou hodinách (z čehož dlouho projíždíte jen samotným Bangkokem) jsme se konečně dokodrcali do cíle. Do centra se dostanete přívozemAutthaya totiž leží na soutoku tří řek a průplavový kanál, který je spojuje, vytváří z města de facto ostrov. Hned po vylodění jsme si půjčili kola (cca 40 THB/den) – město je poměrně rozlehlé a jezdit v tom vedru na kole je přec jen praktičtější, než se plahočit pěšmo. Ke kolu dostanete i plánek msta s vyznačenými památkami. Při jízdě je potřeba si dávat bacha na to, že se jezdí vlevo. Taky se vyplatí se pořádně namazat a průběžně doplňovat palivo (kdo se má ale s tou vodou furt tahat).

Vlezné do chrámů jednotlivých chrámů (resp. oddělenách areálů) stálo v průměru kolem 50 THB, takže pak už jsme jen jezdili kolem a obdivovali zvenčí. Sightseeing na kole nemá chybu, ale je potřeba dělat adekvátní přestávky. My jsme si dali regulérních dvacet v dřevěném altánku na vodě.


Z toho ježdění na kole jsme dostali pěkný hlad. Cestou zpátky směr přístaviště jsme natrefili na pouliční stánek, kde měli v nabídce všechno možné v ceně od 20 THB. Ceny byly to jediné, čemu jsme rozuměly, jinak bylo všechno v thajštině, anglicky jsme mluvili akorát my. Nakonec jsme si dali výbornou nudlovou kuřecí polévku (tuším, že za 30 THB).


U nádraží jsme pak prozkoumali několik dalších stánků (bilance: pár snědených pancaků, masíček na špejli a ovoce), abychom si zkrátili čekání na zpožděný vlak a cvičně smlouvali s tuktukáři, za kolik by nás vzali do Bangkoku. Zpáteční cesta vlakem stála 20 THB, index zábavnosti byl přímo úměrný množství lidí ve vlaku (lidé seděli i v otevřených dveřích vagonů a klátili nohama směrem ven), ale prodavači a průvodčí si i tak dokázali proklestit cestu.
Zpět do Bangkoku jsme dorazili úplně vyřízení, ale stálo to za to – pokud tedy pominu ruce, které jsem si spálila jako prase. A příště (brzo, fakt!) už budeme u moře - čeká nás ostrov Lanta a kurz thajské kuchyně.

Kousek Itálie na Moravě



Je to sice dost omleté, ale od té doby, co Jan Skácel přirovnal Mikulov a okolí ke kusu Itálie přenesené boží rukou na Jižní Moravu, (asi) nikdo nic výstižnějšího nevymyslel. Díváte se na zvlněnou barevnou krajinu s vápencovými skalami a všudypřítomnými viničními tratěmi a na chvíli máte pocit, že jste někde v Toskánsku.


Moje zkušenost s Mikulovem doposavad spočívala jen v průjezdu městem zhruba před sedmi lety a konzumací vín z tamějších vinařství, ale poznání města jako takového mě naprosto minulo. Minulý týden jsem konečně dostala příležitost to napravit. Po dvou dnech tam strávených se mi jaksi nechtělo domů a to nejen kvůli tomu, že jsem nestihla všechno, co jsem chtěla.

Cestou do Mikulova jsme se zastavili na oběd v Lechovicích ve vyhlášené restauraci U Bazalů. Guláš dorazil na stůl trochu studenější a provedením nijak nevybočoval z průměru, nad pečeným vepřovým kolenem jsme však na něj dočista zapomněli. Koleno, které nabízejí jako hotovku za takřka lidových 105 Kč, bylo naprosto epesní. Rozpadající se měkké masíčko, tučná kůžička…olizovali jsme se až za ušima (jen ten kečup, který byl na talíři, bych vynechala).


Po příjezdu do Mikulova jsme se ubytovali a vyrazili na motorizovanou prohlídku okolí. Po dostatečné kochačce jsme se rozhodli prozkoumat horký objev Chilli Julie – před měsícem otevřené Café Fara v Klentnici.


Z podniku nacházejícího se v prostorách bývalé fary jsme byli doslova u vytržení. Krásný čistý interiér, výborná káva připravované z vlastní směsi, domácí zákusky, nevtíravá hudba a příjemná obsluha („nejste taky od novin?“, zeptali se a přinesli nám pak ukázat čerstvý výtisk Mf Dnes s předmětnou Juliinou recenzí).


Z rozjímání a úžasu nad tím, jak je možné, že kousek od Mikulova je takové místo, nás vytrhnul jen starý, ale plně funkční budík. Přeji Café Fara, ať se jim daří držet vysoko nastavenou laťku!


Večer jsme v Mikulově obhlédli místní hospody a skončili na topinkách v Irské hospodě, kde měli na jídelníčku i perličku v podobě gothaje s cibulí. V pozdních večerních hodinách jsme přijali pozvání do Vinného Sklepa u Hrdličků, který je pod Kozím Hrádkem. Víno, krb, pohoda, noční výstup na hrádek a spousta až neuvěřitelných historek v podání místních vypravěčů. Zpáteční cestu mám lehce, ale opravdu lehce zamlženou.
Na kocovinu není lepšího léku než ohlušující kanonáda uprostřed napoleonské bitvy, do které jsme se v neděli po poledni přimotali. Člověk měl pocit, že se dostal do jakési časoprostorové díry – vojáci v dobových uniformách se potulovali po městě a u zámku měli dokonce svoje ležení. Letos jsou oslavy mohutné – 200. výročí událostí roku 1809 v celém kraji.


Po bitvě jsme se šli posilnit do Café Petit, nacházejícího se na příjemném dvorku hned u náměstí. Točená Kofola došla, kávu jsme si nedali, dvě stejné objednané palačinky nám přinesli v rozptylu zhruba deseti minut. Palačinka s čokoládovou náplní, nasekanými oříšky a pomerančovým likérem však byla moc dobrá, doporučuji.



Pozdě odpoledne jsem se vyškrábala na Svatý Kopeček a užívala si mikulovská panoramata. Hřálo mě sluníčko a dobrý pocit z toho, že jsem našla další místo, kam se budu ráda vracet.

čtvrtek 14. května 2009

Brigáda v Da Claře



Od mé první návštěvy v Osterii Da Clara uplynulo něco málo přes rok. Z občasných návštěv se stal vcelku pravidelný zvyk - pokud tam nezajdu jedenkrát týdně, začínám pociťovat akutní abstinenční příznaky.

Kromě toho, že miluju dobré jídlo, jsem taky zvědavá jak opice. Zajímalo mě, jak to v Da Claře chodí v kuchyni - kdo, co, kdy a jak připravuje, jaké suroviny a dodavatele používají. A tak jsem se s patřičnou dávkou drzosti vnutila šéfkuchaři na jeden sobotní půlden coby pomocná síla v kuchyni.

Nástup jsem měla v půl desáté dopoledne. Byla jsem děsně nervózní, že tam způsobím nějakou pohromu nebo budu děsně pomalá (popř. kombinace obojího), ale jakmile jsem vyfasovala zástěru, absolvovala prohlídku kuchyně a začala něco dělat, tak jsem neměla čas svými pochybnostmi zabývat. V kuchyni jsme ten den tři – šéfkuchař Glenn, šikovná slečna Mirka a já, později pak dorazil mladík na mytí nádobí.

Dělala jsem všechno, co bylo zrovna potřeba – loupala, krájela, míchala, dusila, prohazovala, hnětla, servírovala, restovala, ochucovala, uklízela, nosila, vyšťavovala, podávala a ochutnávala. A samozřejmě se taky trochu pletla, přikukovala a snažila se zapamatovat postupy a suroviny k jednotlivým recepturám (což se mi podařilo jen částečně, ale např. už skoro přesně vím, jak dělají tu úžasnou paštičku z kuřecích jater na crostini a taky tu mrkev, která se používá coby „příloha“ – v tomto případě je ovšem příloha neadekvátní pojem).

Taky jsem se hodně ptala – odkud berou maso (z respektovaného řeznictví), ryby (většina ryb se dováží chlazená z Itálie), co používají za těstoviny (italskou nejmenovanou značku), kolik oliváče za týden spotřebují (kolem 15 l), jestli připravují něco dopředu (každý den vyrábějí kupříkladu kýbl tomatové omáčky, která se dává snad do všeho; jinak se víceméně většina věcí připravuje dle potřeby a je tudíž čerstvá) či používají nějaké polotovary a umělá dochucovadla (jsem asi upadla, ne?).


Jakmile se restaurace naplnila a rozběhl se klasický sobotní provoz, nastal z mého pohledu docela šrumec, ale o schopnosti zvládnout přípravu několika jídel souběžně to právě je. Snažila jsem se soustředit na to, co dělám a zároveň nepřekážet a nedělat chyby (na to, že, jsem na jeden kousek lososa zapomněla dát med, jsem si vzpomněla až v noci).

V tomto tempu logicky čas ubíhal děsně rychle a za chvíli byly tři hodiny (kdy by měla začínat „pauza“ – v praxi to samozřejmě vypadá tak, že se začnou připravovat věci na večer). V mobilu jsem objevila tři hodiny starou smsku od kamaráda se vzkazem „Baf!“ a zpětně mi dle objednávkových lístků došlo, u jakého stolu seděl a co si dal k jídlu. Jako kancelářskou krysu mě děsně bolely nohy a taky ruce - s naloženými pánvemi by se dalo posilovat, ale odpočinula jsem si na aspoň na chvíli psychicky.

V sobotu jdu do Da Clary zase, jako host. Těším se. Ale ještě o maličko víc se těším na další pokračování brigády (pokud mě tam ještě budou chtít) – minimálně kvůli tomu, abych si do paměti otiskla zbytek paštikové receptury ;-)