neděle 28. března 2010

Hong Kong I - Kowloon

Následky jet lagu jsou definitivně za mnou, venku se už neklepu zimou a v kolbence jsem se chtě nechtě zařadila zpět do pracovního procesu. A nastal ten správný čas, kdy se s vámi mohu podělit o zážitky z letošního výletu do Asie.

Itinerář letošní cesty byl následující: Praha – Hong Kong – Bankok – ostrovy – Bangkok – Hong Kong – Praha. Hong Kong mi zprvu nepřišel jako příliš atraktivní destinace (obrovská metropole s kupou mrakodrapů, to je toho), ale poté, co jsem shlédla příslušnou epizodu No Reservations a přišla na to, že se v něm nachází Michelin za hubičku, začala jsem se docela dost těšit.

Hong Kong býval svého času britskou kolonií, v roce 1997 ho navrátili zpět Číně, nicméně si ponechal svůj autonomní status (vč. vlastní měny, zákonů atp.; na rozdíl od Číny sem nepotřebujete vízum). Celý Hong Kong se pak dělí na několik hlavních částí: Kowloon, Hong Kong island, New Territories a přilehlé ostrovy (z nichž je největší Lantau), přičemž centrum dění se nachází v prvních dvou jmenovaných. Zápisky z Hong Kongu se tak dělí na část první o Kowloonu a druhou o Hong Kong islandu.

Po příletu jsme se svezli autobusem do centra Kowloonu, kde jsme měli ubytování strategicky umístěné kousek od rušné tepny Nathan Road, která je lemována obchody s elektronikou, oblečeníma restauracemi; zároveň jsme to měli blízko do přístavu, odkud se snadno dostanete lodí na Hong Kong island. Bála jsem se, že se v asijském New Yorku ztratíme, ale opak byl pravdou. Ulice jsou perfektně označené (a taky čisté, což je vzhledem k pokutám za odhazování bordelu na zem vcelku logické) a pokud si dáte dohromady, kde je nahoře a kde dole (jinými slovy jakým směrem je přístav) a umíte alespoň trochu číst v mapách, tak nemáte problém.

Hned první večer jsme vyrazili na noční trh do Temple Street, kde je vedle stánků s obvyklými krámy a cetkami poměrně nahuštěno restauracemi s venkovními posezeními, kam chodí na seafood a pivo místní i turisté.

Na výběr je ledacos, od oblíbených krabů přes krevety, různé druhy mušlí apod. Jako pivo se nejčastěji pije Tsing Tao anebo San Miguel.

Po startovních obyč nudlích jsme si dali výborné krevety na česneku.


Necelá desítka krevet nebyla úplně nejlevnější (přišly na 100 HKD, lahev San Miguel na 25), ale po dlouhém letu a časovém posunu to bylo to poslední, co by člověk řešil.

V Kowloonu (a Hong Kongu obecně) se dá samozřejmě najíst i levněji. Na malý hlad jsou ideální místní pekárny s bohatým výběrem sladkých a slaných dobrot (zkuste si třeba k snídani dát egg tart, stojí kolem 4 HKD) či stánky s masíčky na špejli, které jsem si oblíbila v Thajsku (průměrná cena 10 per masová tyčka je nejspíš mezinárodní, bez ohledu na to, v jaké to je měně). Pokud nedůvěřujete místní kuchyni, můžete zajít samozřejmě do meka, v němž můžete pořídit tzv. výhodné menu za šokující cenu 20 dolarů :)

Ceny v Hong Kongu jsou opravdu relativní. Za cenu jedněch krevet na Temple Street si můžete dát oběd pro dva vč. pití v michelinské restauraci. Nenápadný podnik Tim Ho Wan, který se nachází v Mongkoku (část Kowloonu), byste za jiných okolností asi minuli, ale dychtivě nervózní fronta ve vás vzbudí minimálně zvědavost a otázku, co se to tam děje – dávají tam snad něco zadarmo? Dalo by se říct, že téměř, protože levnější hvězdičkovou restauraci jinde na světě nenajdete. My jsme tam zavítali hned dvakrát.


Majitelem restaurace je pan Mak Pui Gor, který má s michelinským oceněním své zkušenosti - Tim Ho Wan si otevřel poté, co odešel z tříhvězdičkové hotelovky ve Four Seasons, jeho vlastní podnik specializovaný na dim sum však cílí na širokou veřejnost. Tim Ho Wan je důkazem toho, že oceněná restaurace může být cenově přijatelná a oproštěná od snobského faktoru, panující nepořádek nemusí být na závadu (dokážete si představit, že by se v Allegru na zemi válely kusy kartonu, aby někdo neuklouzl na mokré podlaze :)? a v neposlední řadě může být majitelům a personálu úplně klidně šumák, jestli nějakou hvězdu mají nebo ne. Důležité je, že to co dělají, dělají skvěle - každodenní fronty a věhlas, který si za krátkou dobu vydobyli, jsou toho důkazem.


Součástí celého zážitku je už jen samotný způsob, jakým se dostanete dovnitř. Restaurace je otevřená každý den od desíti. Při první návštěvě jsme dorazili něco po desáté, uvnitř byla první várka lidí a venku fronta. U vstupních dveří byl malý pultík s plastovým košíčkem obsahujícím kopie menu.


U pultíku se střídaly více či méně přísné paní, které si předávaly oldschoolový papírový sešitek. Každý nově příchozí musí bez rozdílu absolvovat proceduru nahlášení počtu hodujících osob výměnou za vyfasování pořadového lístečku s číslem. To se shoduje s číslem v sešitku, k němuž paní napíše počet osob a sdělí vám, jak dlouho si asi počkáte (my jsme napoprvé měli číslo 24, což přestavovalo asi hodinu čekání).

Nemusíte samozřejmě čekat na místě, ale pokud pak svoje číslo prošvihnete o plus mínus pět pozic, máte smůlu a musíte si vzít nový lísteček. Pořádek musí být a pravidla jsou neúprosná. Čekání si můžete zkrátit vyplněním menu (co a kolik toho chcete, abyste pak vevnitř nezdržovali) a hladovým pozorování těch, co přišli před vámi, jak sedí za oblepenou výlohou u stolů plných kouřících bambusových pařáčků.

Hodina uplynula docela rychle a byli jsme vpuštěni dovnitř a usazeni u stolečku vedle kasy. Odevzdali jsme lísteček s objednávkou, načež nám byl hned vystaven účet (první návštěva nás stála 92, druhá pak 154 HKD). Je tedy potřeba si opravdu předem rozmyslet, co si dáte, na nějaké přiobjednávání ve stylu „já bych si dal ještě to, co mají u vedlejšího stolu“ můžete rychle zapomenout. Je to takový michelinský fastfood (ale v dobrém slova smyslu!) – kuchaři v rychlém sledu expedují komínky pařáčků, obsluha je rychle roznáší, debarasuje a dolévá čaj.



Menu je rozdělené na několik sekcí – knedlíčky a další věci dělané v páře („steamed“), vermicelli rolky, rýži („steamed rice“), smažené záležitosti („deepfried food“), congee (což je taková rýžová kaše) a dezerty – za dvě návštěvy se nám toho podařilo ochutnat poměrně dost.



Ze sekce steamed byly nejúžasnější knedlíčky chiu chow style (úžasné jak chutí, tak vnitřní texturou – směs tuším vepřového, krevet, zeleniny a křupavých arašídů, nutno však podotknout, že podruhé bylo těsto lepivější).



Ze stejné sekce pak byly moc dobré i krevetové knedlíčky (které mají jak samotné, tak s vepřovým masem); ožužlali jsme i pár slepičích pařátků v pikantní omáčce.



Dekadentní tečku pak představují místní proslavené sladké buchtičky s vepřovým (baked buns with barbecued pork), což zní jako šílená kombinace, ale je to děsně dobré. Představte si sladkou tvarohovou buchtu od babičky, ale vyměňte tvaroh za šťavnaté grilované karamelizované vepřové. Pork bunů se v Tim Ho Wan za den vyprodukuje několik set, co nesní lidé na místě, odnášejí si v perforovaných plastových krabičkách s sebou na pozdější svačinku (já jsem si tři pork buny přivezla až do Prahy :).


Cestou z Tim Ho Wan jsme natrefili na prodejničku CupCakery a zakoupili dva kousky (za 16 HKD) na pozdější ochutnávku v místní oáze klidu aneb kowloonském parku (kde je kromě voliér s papoušky a rybníčky se želvami i hifi zdarma). Čokoládový byl rozhodně lepší než ten pistáciový.


Poměrně zábavným zážitkem byla i návštěva „záchodového restaurantu“ čili podniku Modern Toilet (funguje jako řetězec, v samotném Hong Kongu jsou dvě pobočky, my byli v té kowloonské s „tradičnějším“ designem), o kterém se díky jeho konceptu toho napsalo už poměrně hodně. Na záchodových mísách sedíte, ze záchodových mís jíte, dojem pak umocňují ještě zvuky splachování coby zvuková kulisa.


Personál je zřejmě zvyklý, že tam většina lidí nechodí ani tak za jídlem (i když polévka, kterou jsem si dala, byla docela fajn), ale spíš očumovat, a udělat pár fotek při posezení na prkénku; a bere to docela s nadhledem.


Příště se můžete těšit na pokračování z Hong Kong islandu!


P.S. Část fotek je moje, některé má opět na svědomí můj milý.