Thajsko - Ayutthaya

Venku je hnusně a lezavá zima. Než do tohoto počasí vyrazím na Prague Food Festival, potřebuji se nějak zahřát. Vzpomínám na Thajsko a na resty, které s ním jsou spojené. Ani mi to nepřipomínejte…Holt člověk pořád pracuje nebo lítá někde v oblacích a pak to takto dopadá. Ale nebojte, teď už to nějak dovalim, sice se zpožděním, ale což…

Ayutthaya je bývalé thajské hlavní město, jehož vznik se datuje do poloviny 14. století. Turisté jej jezdí obdivovat především kvůli rozsáhlému historickému areálu plnému více či méně rozpadlých chrámů a paláců, který se zapsal i na seznam UNESCO.

Z Bangkoku se do zhruba 80 km vzdálené Ayutthaye snadno dostanete vlakem z nádraží Hualamphong. Na nádraží je trochu chaos (když ovšem začne hrát hymna, tak je ticho a všichni se postaví do pozoru), ale jízdní řády jsou poměrně dobře srozumitelné – v případě nejasností tam je info služba, kde vám poradí. Lístek do Ayutthaye stál 15 THB (!) – do 3. vozové třídy (která byla vcelku obstojná). Samotná jízda byla docela zážitek. Ve vagonu jsme byli jediní Evropani, bylo tam nesnesitelné vedro a sem a tam proudili prodavači všeho možného – divně vypadajícími vajíčky, malými krabičkami s nudlemi, džusy v igelitových pytlících a dalšími pochutinami.

Po necelých dvou hodinách (z čehož dlouho projíždíte jen samotným Bangkokem) jsme se konečně dokodrcali do cíle. Do centra se dostanete přívozem – Autthaya totiž leží na soutoku tří řek a průplavový kanál, který je spojuje, vytváří z města de facto ostrov. Hned po vylodění jsme si půjčili kola (cca 40 THB/den) – město je poměrně rozlehlé a jezdit v tom vedru na kole je přec jen praktičtější, než se plahočit pěšmo. Ke kolu dostanete i plánek msta s vyznačenými památkami. Při jízdě je potřeba si dávat bacha na to, že se jezdí vlevo. Taky se vyplatí se pořádně namazat a průběžně doplňovat palivo (kdo se má ale s tou vodou furt tahat).

Vlezné do chrámů jednotlivých chrámů (resp. oddělenách areálů) stálo v průměru kolem 50 THB, takže pak už jsme jen jezdili kolem a obdivovali zvenčí. Sightseeing na kole nemá chybu, ale je potřeba dělat adekvátní přestávky. My jsme si dali regulérních dvacet v dřevěném altánku na vodě.

Z toho ježdění na kole jsme dostali pěkný hlad. Cestou zpátky směr přístaviště jsme natrefili na pouliční stánek, kde měli v nabídce všechno možné v ceně od 20 THB. Ceny byly to jediné, čemu jsme rozuměly, jinak bylo všechno v thajštině, anglicky jsme mluvili akorát my. Nakonec jsme si dali výbornou nudlovou kuřecí polévku (tuším, že za 30 THB).

U nádraží jsme pak prozkoumali několik dalších stánků (bilance: pár snědených pancaků, masíček na špejli a ovoce), abychom si zkrátili čekání na zpožděný vlak a cvičně smlouvali s tuktukáři, za kolik by nás vzali do Bangkoku. Zpáteční cesta vlakem stála 20 THB, index zábavnosti byl přímo úměrný množství lidí ve vlaku (lidé seděli i v otevřených dveřích vagonů a klátili nohama směrem ven), ale prodavači a průvodčí si i tak dokázali proklestit cestu.

Zpět do Bangkoku jsme dorazili úplně vyřízení, ale stálo to za to – pokud tedy pominu ruce, které jsem si spálila jako prase. A příště (brzo, fakt!) už budeme u moře - čeká nás ostrov Lanta a kurz thajské kuchyně.

Kousek Itálie na Moravě

Je to sice dost omleté, ale od té doby, co Jan Skácel přirovnal Mikulov a okolí ke kusu Itálie přenesené boží rukou na Jižní Moravu, (asi) nikdo nic výstižnějšího nevymyslel. Díváte se na zvlněnou barevnou krajinu s vápencovými skalami a všudypřítomnými viničními tratěmi a na chvíli máte pocit, že jste někde v Toskánsku.

Moje zkušenost s Mikulovem doposavad spočívala jen v průjezdu městem zhruba před sedmi lety a konzumací vín z tamějších vinařství, ale poznání města jako takového mě naprosto minulo. Minulý týden jsem konečně dostala příležitost to napravit. Po dvou dnech tam strávených se mi jaksi nechtělo domů a to nejen kvůli tomu, že jsem nestihla všechno, co jsem chtěla.

Cestou do Mikulova jsme se zastavili na oběd v Lechovicích ve vyhlášené restauraci U Bazalů. Guláš dorazil na stůl trochu studenější a provedením nijak nevybočoval z průměru, nad pečeným vepřovým kolenem jsme však na něj dočista zapomněli. Koleno, které nabízejí jako hotovku za takřka lidových 105 Kč, bylo naprosto epesní. Rozpadající se měkké masíčko, tučná kůžička…olizovali jsme se až za ušima (jen ten kečup, který byl na talíři, bych vynechala).

Po příjezdu do Mikulova jsme se ubytovali a vyrazili na motorizovanou prohlídku okolí. Po dostatečné kochačce jsme se rozhodli prozkoumat horký objev Chilli Julie – před měsícem otevřené Café Fara v Klentnici.

Z podniku nacházejícího se v prostorách bývalé fary jsme byli doslova u vytržení. Krásný čistý interiér, výborná káva připravované z vlastní směsi, domácí zákusky, nevtíravá hudba a příjemná obsluha („nejste taky od novin?“, zeptali se a přinesli nám pak ukázat čerstvý výtisk Mf Dnes s předmětnou Juliinou recenzí).

Z rozjímání a úžasu nad tím, jak je možné, že kousek od Mikulova je takové místo, nás vytrhnul jen starý, ale plně funkční budík. Přeji Café Fara, ať se jim daří držet vysoko nastavenou laťku!

Večer jsme v Mikulově obhlédli místní hospody a skončili na topinkách v Irské hospodě, kde měli na jídelníčku i perličku v podobě gothaje s cibulí. V pozdních večerních hodinách jsme přijali pozvání do Vinného Sklepa u Hrdličků, který je pod Kozím Hrádkem. Víno, krb, pohoda, noční výstup na hrádek a spousta až neuvěřitelných historek v podání místních vypravěčů. Zpáteční cestu mám lehce, ale opravdu lehce zamlženou.

Na kocovinu není lepšího léku než ohlušující kanonáda uprostřed napoleonské bitvy, do které jsme se v neděli po poledni přimotali. Člověk měl pocit, že se dostal do jakési časoprostorové díry – vojáci v dobových uniformách se potulovali po městě a u zámku měli dokonce svoje ležení. Letos jsou oslavy mohutné – 200. výročí událostí roku 1809 v celém kraji.

Po bitvě jsme se šli posilnit do Café Petit, nacházejícího se na příjemném dvorku hned u náměstí. Točená Kofola došla, kávu jsme si nedali, dvě stejné objednané palačinky nám přinesli v rozptylu zhruba deseti minut. Palačinka s čokoládovou náplní, nasekanými oříšky a pomerančovým likérem však byla moc dobrá, doporučuji.

Pozdě odpoledne jsem se vyškrábala na Svatý Kopeček a užívala si mikulovská panoramata. Hřálo mě sluníčko a dobrý pocit z toho, že jsem našla další místo, kam se budu ráda vracet.

Brigáda v Da Claře

Od mé první návštěvy v Osterii Da Clara uplynulo něco málo přes rok. Z občasných návštěv se stal vcelku pravidelný zvyk - pokud tam nezajdu jedenkrát týdně, začínám pociťovat akutní abstinenční příznaky.

Kromě toho, že miluju dobré jídlo, jsem taky zvědavá jak opice. Zajímalo mě, jak to v Da Claře chodí v kuchyni - kdo, co, kdy a jak připravuje, jaké suroviny a dodavatele používají. A tak jsem se s patřičnou dávkou drzosti vnutila šéfkuchaři na jeden sobotní půlden coby pomocná síla v kuchyni.

Nástup jsem měla v půl desáté dopoledne. Byla jsem děsně nervózní, že tam způsobím nějakou pohromu nebo budu děsně pomalá (popř. kombinace obojího), ale jakmile jsem vyfasovala zástěru, absolvovala prohlídku kuchyně a začala něco dělat, tak jsem neměla čas svými pochybnostmi zabývat. V kuchyni jsme ten den tři – šéfkuchař Glenn, šikovná slečna Mirka a já, později pak dorazil mladík na mytí nádobí.

Dělala jsem všechno, co bylo zrovna potřeba – loupala, krájela, míchala, dusila, prohazovala, hnětla, servírovala, restovala, ochucovala, uklízela, nosila, vyšťavovala, podávala a ochutnávala. A samozřejmě se taky trochu pletla, přikukovala a snažila se zapamatovat postupy a suroviny k jednotlivým recepturám (což se mi podařilo jen částečně, ale např. už skoro přesně vím, jak dělají tu úžasnou paštičku z kuřecích jater na crostini a taky tu mrkev, která se používá coby „příloha“ – v tomto případě je ovšem příloha neadekvátní pojem).

Taky jsem se hodně ptala – odkud berou maso (z respektovaného řeznictví), ryby (většina ryb se dováží chlazená z Itálie), co používají za těstoviny (italskou nejmenovanou značku), kolik oliváče za týden spotřebují (kolem 15 l), jestli připravují něco dopředu (každý den vyrábějí kupříkladu kýbl tomatové omáčky, která se dává snad do všeho; jinak se víceméně většina věcí připravuje dle potřeby a je tudíž čerstvá) či používají nějaké polotovary a umělá dochucovadla (jsem asi upadla, ne?).

Jakmile se restaurace naplnila a rozběhl se klasický sobotní provoz, nastal z mého pohledu docela šrumec, ale o schopnosti zvládnout přípravu několika jídel souběžně to právě je. Snažila jsem se soustředit na to, co dělám a zároveň nepřekážet a nedělat chyby (na to, že, jsem na jeden kousek lososa zapomněla dát med, jsem si vzpomněla až v noci).

V tomto tempu logicky čas ubíhal děsně rychle a za chvíli byly tři hodiny (kdy by měla začínat „pauza“ – v praxi to samozřejmě vypadá tak, že se začnou připravovat věci na večer). V mobilu jsem objevila tři hodiny starou smsku od kamaráda se vzkazem „Baf!“ a zpětně mi dle objednávkových lístků došlo, u jakého stolu seděl a co si dal k jídlu. Jako kancelářskou krysu mě děsně bolely nohy a taky ruce - s naloženými pánvemi by se dalo posilovat, ale odpočinula jsem si na aspoň na chvíli psychicky.

V sobotu jdu do Da Clary zase, jako host. Těším se. Ale ještě o maličko víc se těším na další pokračování brigády (pokud mě tam ještě budou chtít) – minimálně kvůli tomu, abych si do paměti otiskla zbytek paštikové receptury ;-)

Thajsko - Bangkok

Mnoho lidí se při cestě do Thajska snaží Bangkoku vyhnout. Obrovská aglomerace má však své kouzlo, které převáží nad všemi negativy v podobě dopravních zácep, smogu a příliš mnoho lidí…pokud se tam ovšem nekonají nějaké protivládní demonstrace, jako tomu bylo nyní.

Cesta do města

Bangkok má letiště dvě. To novější a větší – Suvarnabhumi (cca 30 km na východ od centra Bangkoku) - slouží jako mezinárodní, letiště Don Muang (situované na sever od centra) slouží už pouze pro lety vnitrostátní. Suvarnabhumi je letiště obrovské, ale celkem organizované. Důkazem toho je mimo jiné i fakt, že když se mi tam podařilo ztratit pas, tak ho za půl hodiny našli. Z letiště se lze do centra dostat několika způsoby, my jsme vyzkoušeli dva: klimatizovaný Airport Express autobus (má několik linek, zvolíte podle toho, kam chcete dojet, cena 150 THB/osoba) a taxi (v taxících obvykle jede klimatizace na plný koule, takže doporučuji nechat ztlumit) – do 300 THB za cestu do centra byste se měli vejít, pokud si chytnete taxíka venku před odletovou halou (jinak si snad taxikáři stojící u té příletové k ceně připočítávají nějakou letištní přirážku).

Na letišti se lze taky poměrně dobře a levně najíst - v podlaží 1 (ze kterého jezdí i Airport Express bus) je kantýna, kam se chodí najíst převážně zaměstnanci letiště a aerolinek, ale pustí vás tam taky. U „stánků“ se neplatí penězi, ale speciálními kupony, které si vyměníte za peníze. Nevyužité kupony si pak můžete proměnit nazpět na bahty.

Backpacker´s ghetto

Většina nezávislých cestovatelů při první návštěvě Bangkoku míří na Khao San Road – takový batůžkářský Václavák. Khao San je dobrou, i když poměrně rušnou, špinavou a hlučnou základnou, a to obzvláště ve večerních a nočních hodinách. Na večer doporučuji koupit si pivo, sednout si na obrubník a pozorovat mumraj okolo. Směsice cizinců ze všem koutů světa, místňáci, malé paní v krojích, které prodávají dřevěné žabičky na které se dá hrát; pán se slůnětem, stánkaři s jídlem, prodavači falešných dokladů, holky v ultra-mini šatičkách postávající před nočními kluby a Thajci, co občas mezi sebou bitkaří – ti všichni tvoří nenapodobitelnou atmosféru.

Na Khao San Road (a v jejím blízkém okolí) ovšem najdete vše, co potřebujete – obchody, cestovky, bary, restaurace, mezinárodní řetězce (Burger King, Subway, 7-Eleven, Boots…) a v neposlední řadě stánky s jídlem, oblečením a suvenýry. V docházkové vzdálenosti jsou i hlavní památky. Ubytování se dá sehnat poměrně levně, my jsme se ubytovali v hotelu Rikka Inn (800 THB/noc). Hotel je poměrně nově zrekonstruovaný, čistý a hlavně má bazén na střeše, kde si od ruchu na Khao San trochu odpočinete.

Oblíbili jsme si i malé uličky nacházející se pár minut od Khao San Road směrem k řece, kam jsme chodili na jídlo a na internet; já jsem vyzkoušela neuvěřitelně levnou mani-pedi a taky thajskou masáž. Na masáž celého těla jsem neměla koule, ovšem jak jsem zjistila, tak masáž chodidel je místy taky pěkné mučeníčko. Co se jídla týče, tak obecně to bylo zde o trochu levnější než přímo na Khao San Road. Na jednom rožku byl náš nejoblíbenější stánek s palačinkami. Thajské pancaky jsou dělány z předpřipravených kuliček těsta, které se rozpracuje na placku, na velikánské pánvi se do ní dají různé plňky (na sladko či na slano) a smaží. Ukázka postupu je zde a taky tutaj. Nejlepší byla banánová palačinka s čokoládou (25 THB) – thajské banánky s tím, co se prodává tady pod názvem banán, nemají pranic společného – jsou malé a neskutečně sladké.

Okusili jsme rovněž banánky jen tak grilované.

Do dalšího stánku jsme chodili na polívky a na kari (jednoduché kuřecí kari za 35 THB) – to připravují ve woku přímo před vámi.

Často jsme si dávali jarní závitky (3 ks za 25 THB) – které vám často servírují tak, že vám je nůžkami rozstříhají na malé kousky, abyste si je mohli napichovat párátkem.

Wat wat wat

Jeden den v Bangkoku jsme vyčlenili obligátní prohlídce těch nejprofláknutějších památek – královskému paláci a několika chrámům (Wat Phra Keo, Wat Pho, Wat Arun). Wat znamená thajsky chrám a větší či menší wat je v Bangkoku téměř na každém rohu. Většina chrámů si je sobě dost podobná (resp. alespoň mě to tak přišlo), takže po tom, co navštívíte dva a více, začne vám z těch barev, nádherných mozaik a Buddhů přecházet zrak…

Na památky doporučuji si přivstat – jednak je dopoledne menší vedro, druhak někde zavírají poměrně brzy. Návalům turistů se ovšem stejně nevyhnete.

Doprava po městě

V Bangkoku jsme vyzkoušeli různé druhy dopravy – taxi, tuk-tuky, metro, říční dopravu (nejeli jsme ovšem městským autobusem ani moto taxi). Taxi je asi ekonomicky nejvýhodnější (pokud neztvrdnete v zácpě) – doporučuji jezdit na taxametr (nástupní taxa je 35 THB), popř. se s řidičem dohodnout předem na ceně (bez taxametru). Tuk-tuk je zábavný, ale tuk-tukáři se vás samozřejmě snaží natáhnout. Co se metra týče, tak je tam metro klasické (platíte předem podle počtu zastávek,) a rychlá nadzemka SkyTrain.

Very good, very nice

Do Thajska jsme nejeli za sexuální turistikou, ale thajský red light district jsme si nemohli nechat ujít. Čtvrť Patpong se nachází kousek od parku Lumpini a je plná krásných, ale znuděně až smutně vypadajících thajských holek, ladyboyů a spousta zvědavých čumilů. Nahaněči vás lákají do útrob klubů a barů, kde se k erotické šou podává předražené pití. S jedním taxikářem jsme si popovídali na téma ping pong show – doporučoval nám to s tím, že je to very good, very nice a pak se nad tím natolik hluboce zamyslel, že málem zabloudil.

Suan Lum night bazaar

U zmíněného parku Lumpini se nachází úžasný noční trh (otevírá se sice už odpoledne, ale nejlepší čas k nákupu je večer, kdy je tam také nejvíce lidí). Na trh jsme z Khao San Road jezdili taxíkem (za jednu cestu jsme se vešli do 100 THB) Tržnice je rozdělena do několika sekcí - rozhodně nemáte šanci za jeden večer všechno projít. Pro návštěvu tržnice je velmi užitečná kreslená mapka od Nancy Chandler, kterou já jsem zakoupila na letišti bohužel až při zpáteční cestě. Na mapce jsou rozkresleny a popsány jednotlivé sekce tržnice vč. tipů na vybrané obchůdky a stánky.

Při nákupu zkuste smlouvat. Na Thajcích se mi líbí, že mají svou hrdost a pokud se s nimi nedohodnete na ceně, kterou jsou ochotny obě strany akceptovat, tak za vámi pak neběží a nesnižuje na poslední chvíli cenu.

Na trh chodí lidé nejen nakupovat, ale i se pobavit a najíst na obří pivní zahrádku pod širým nebem. Na jedné straně zahrádky jsou pivní stánky, na druhé pak stánky s jídlem s nepřeberným výběrem, a v přední části je pódium, kde jsou každý večer koncerty (západní pop v thajském provedení je docela zábavná záležitost). Ve stáncích se platí kupony (stejný systém jako v jídelně na letišti). V jednom stánku dělali výtečné ovocné shaky (cca kolem 50 THB), doporučuji mangový (na durianový jsem si netroufla)

V Indočíně

Po návratu od moře zpět do Bangkoku jsme poslední den věnovali krátké návštěvě Chinatownu a sousedící indické tržnici.

Pro milovníky indické a čínské kuchyně must-see destinace! Kousek od indické tržnice jsme v jednom obchoďáku objevili zajímavý food-court, kde to sladce vonělo sladkostmi, které na místě i vyráběli. V Chinatownu se z bister line vůně kachniček s vypečenou křupavou kůžičkou a mají tam skandálně levné dim sum knedlíčky (1 košíček za 20 THB)

Nakonec si kupte čínskou číču pro štěstí a ke spokojenosti vám už nebude chybět nic…

Závěrem

V Bangkoku je toho k vidění, pozorování a objevování opravdu mnoho - my jsme stačili za těch pár dní alespoň nasát atmosféru - a pokud mu dáte šanci, určitě vás mile překvapí.

Příště se můžete těšit na výlet do bývalého královského města Autthaya.

Thajsko - prolog

Thajsko bylo už řadu let mou vysněnou destinací. Poté, co mi přátelé ukazovali fotky z měsíc dlouhého pobytu a vyprávěli, jak je to tam moc fajn a cenově dostupné, tak jsem se (jak to u mě bývá zvykem) rychle nadchla a koupila průvodce. Koupí průvodce a imaginárním plánováním to ovšem skončilo.

Od té doby uplynulo zhruba pět let. Vloni na podzim jsem si řekla, že bych si mohla konečně začít pořádně vybírat nastřádanou dovolenou a smysluplně utratit nějaké ušetřené peníze. Ceny letenek do Thajska byly velmi příznivé a tak nebylo vcelku co řešit, až na to, kdo se mnou pojede. Byla jsem rozhodnutá jet i sama, ale ve dvou či více lidech je to přec jen větší legrace, nehledě na bezpečnost. Nakonec se mi podařilo ukecat kamaráda a na začátku března jsme vyrazili - na dva týdny.

Mohlo by se zdát, že čtrnáct dní v Thajsku je málo. Ano, je to zatraceně málo, ale stačí to bohatě na to na to, aby se člověk bláznivě zamiloval a chtěl se tam okamžitě vrátit.

V Thajsku je vedro a vlhko. Na mnoha místech je taky pěkný bordel (svoz komunálního odpadu tam moc nefunguje, resp. kdo ví, jestli vůbec existuje) V Bangkoku je smog, zácpy, na něž taxikáři a řidiči tuk-tuků svorně nadávají, spousta lidí, stánků s jídlem, chrámů, psů a koček a tak nějak všeho.

Aklimatizace ale proběhne velmi rychle a záhy se vám tento asijský chaos začne zdát sympatický až roztomilý – tamější atmosféra, tolik odlišná od toho, na co jsme zvyklí, vás rychle vtáhne do sebe. Neřešíte blbosti a prostě jen tak jste.

Thajci jsou opravdu milí lidé (označení „země úsměvů“ zní jako hrozné klišé, ale opravdu to platí), turismus je sice živí, ale přesto si zachovávají svou hrdost a nemají potřebu farangům podlézat. Jako v jakékoliv jiné cizí zemi platí, že pokud se naučíte pár základních slovíček v jejich jazyce, tak to ocení. Většina Thajců ovšem umí alespoň minimálně anglicky, a pokud ani to ne, tak se vždycky nějak domluvíte.

Jídlo je kapitola sama pro sebe. Stýská se mi po thajských pancakách s banánem a čokoládou, nudlových polévkách, slaďoučkém čerstvém ovoci, masíčku na špejli a seafoodu . Všechno výborné, čerstvé, místy dost pálivé. Celou dobu jsme se stravovali většinou na ulici, víceméně téměř bez negativních zdravotních důsledků – dokonce bych řekla, že trávení jsem měla v Thajsku lepší, než doma v Čechách.

Andamanské moře (západní pobřeží) bylo teplé jako kafe, jeho barevná škála se pohybovala v odstínech zelené a tyrkysové, někdy v něm jiskřily hvězdičky.

Korálové útesy ožužlávají velké barevné ryby, ty malé jdou po čemkoliv, co jim hodíte a vy si připadáte jako kdybyste šnorchlovali v obřím akvárku. V podvečer se pak moře stalo fotogenickým dějištěm kýčovitých, ale orgasmických západů slunce.

Na celém pobytu v Thajsku je nejdražší letenka, na místě je všechno ostatní dost levné. Pokud nemáte potřebu se ubytovávat v luxusních resortech, tak i ubytování vyjde na dost málo – my jsme platili nejvíc 800 THB/noc/2 osoby (1 THB = cca 0,6 CZK) za relativně slušné ubytování, nejméně pak 500 THB za jednoduchý, ale vkusný bungalov. Na ulici se najíte už od cca 10 THB (za jarní závitek), litr a půl vody pořídíte od 11 THB. O cenách místní dopravy se zmíním později.

Dodatečně doplňuji pár info o obchodě, který jsme si velmi oblíbili a jenž byl během našeho pobytu nepostradatelným zdrojem nejen vychlazené vody: 7-Eleven. Známý řetězec má v Bangkoku pobočku skoro na každém rohu, na ostrovech, kde jsme pobývali, je zastoupen rovněž. V 7/11 jsme kupovali již zmíněnou vodu, pak ke snídani jogurty (nejlepší byl bílý s kousky kokosu), nori řasy a taky pivo. S alkoholem bylo zajímavé, že v určitých hodinách během dne (určitá hodina odpoledne a pak večer) byl chlaďák s pivem a spol. zamčený.

Za těch 14 dní jsme navštívili Bangkok, Ayutthayu, ostrovy Lanta, Phi Phi a poloostrov Railay. Následující příspěvky se budou těmto místům jednotlivě věnovat.

Laa korn!

Na posilněnou u Plachutty

Zpáteční cesta z Thajska byla nesnesitelně dlouhá. Let z Bangkoku do Kataru trval o dvě hodiny déle než v opačném směru, protože byl protivítr. V Kataru jsme měli před dalším letem osmihodinovou noční pauzu, kterou jsem strávila bloumáním po duty free shopu (mají tam jen jeden velký), pokusy o spánek v quiet roomu (kde jsem si přivlastnila něčí deku) a internetem na stojáka (s pravidelným automatickým log-offem v intervalu deseti minut, což mě přivádělo k šílenství).
Do Vídně jsme přiletěli ve čtvrtek v poledne a do odjezdu vlaku do Prahy nám zbývaly necelé čtyři hodiny. Venkovní teplota byla o 30 stupňů nižší, než na jakou jsme byli v uplynulých dvou týdnech zvyklí. Nabalili jsme se do několika vrstev a vyrazili S-Bahnem do centra. Program byl jasný: koupit Sacher a jít se někam najíst.
Pobočka vyhlášené restaurace Plachutta (na jejíž návštěvu jsem měla zálusk od přečtení Cuketkovy recenze ) byla od Café Sacher nedaleko. Na rezervaci po internetu přímo na jejich webu neodpověděli, ale i tak jsme se tam vydali , přestože bychom asi lépe zapadli do nádražního bufáče s kebabem.

Myslím, že dvě cestováním pomačkaná individua s akutními příznaky jet-lagu, oblečená ve sportovních bundách a s batohy na zádech u Plachutty asi hned tak znovu neuvidí. Svita číšníků však ani nemrkla a bez problémů jsme byli usazeni ke stolu v zimní zahradě (která nezůstala nic dlužná svému jménu, neb za chvíli začalo pěkně sněžit).
Objednali jsme si unisono specialitu Tafelspitz a jako doplňkovou přílohu jsme zvolili špenát.



Kotel voňavého hovězího vývaru s měkkoučkými plátky masa, zeleniny a morkovými kostmi v kombinaci s opečenými kousky brambor s cibulkou a špenátem mě probudil k životu (resp. do stavu schopného relativně normální konverzace) a vzbudil ve mě přesvědčení, že dokážu čelit všem po-návratovým neduhům. Kostičku jsem si nechala na konec , morek si namazala na malé topinky a posolila. Mňam. Vegetarián Láďa, kterého jsme potkali v Bangkoku, by z nás asi radost neměl.



Obsluha byla perfektní - číšníci s distingovaným úsměvem neustále kroužili nevtíravě okolo, v pravé chvíli doplnili na talíř tu špenát, tu brambory a při odchodu nám pomohli do sportovních bund. S plnými břuchy jsme pak šupajdili na vlak směr domov.
Pokud budete mít cestu do Vídně, tak určitě zajděte - návštěva Plachutty může být sama o sobě dobrým důvodem, proč se tam vypravit.

Sawadee...

...aneb kratce zdravim z Thajska. Krome koupani, sluneni a zevlingu obecne se tu venuji i thajske kuchyni - absolvovala jsem kurz thajske kuchyne a naucila se, jak mimo jine pripravit phad thai. O vsem poreferuji po navratu.
Brzy na videnou!