Kousek Itálie na Moravě

Je to sice dost omleté, ale od té doby, co Jan Skácel přirovnal Mikulov a okolí ke kusu Itálie přenesené boží rukou na Jižní Moravu, (asi) nikdo nic výstižnějšího nevymyslel. Díváte se na zvlněnou barevnou krajinu s vápencovými skalami a všudypřítomnými viničními tratěmi a na chvíli máte pocit, že jste někde v Toskánsku.

Moje zkušenost s Mikulovem doposavad spočívala jen v průjezdu městem zhruba před sedmi lety a konzumací vín z tamějších vinařství, ale poznání města jako takového mě naprosto minulo. Minulý týden jsem konečně dostala příležitost to napravit. Po dvou dnech tam strávených se mi jaksi nechtělo domů a to nejen kvůli tomu, že jsem nestihla všechno, co jsem chtěla.

Cestou do Mikulova jsme se zastavili na oběd v Lechovicích ve vyhlášené restauraci U Bazalů. Guláš dorazil na stůl trochu studenější a provedením nijak nevybočoval z průměru, nad pečeným vepřovým kolenem jsme však na něj dočista zapomněli. Koleno, které nabízejí jako hotovku za takřka lidových 105 Kč, bylo naprosto epesní. Rozpadající se měkké masíčko, tučná kůžička…olizovali jsme se až za ušima (jen ten kečup, který byl na talíři, bych vynechala).

Po příjezdu do Mikulova jsme se ubytovali a vyrazili na motorizovanou prohlídku okolí. Po dostatečné kochačce jsme se rozhodli prozkoumat horký objev Chilli Julie – před měsícem otevřené Café Fara v Klentnici.

Z podniku nacházejícího se v prostorách bývalé fary jsme byli doslova u vytržení. Krásný čistý interiér, výborná káva připravované z vlastní směsi, domácí zákusky, nevtíravá hudba a příjemná obsluha („nejste taky od novin?“, zeptali se a přinesli nám pak ukázat čerstvý výtisk Mf Dnes s předmětnou Juliinou recenzí).

Z rozjímání a úžasu nad tím, jak je možné, že kousek od Mikulova je takové místo, nás vytrhnul jen starý, ale plně funkční budík. Přeji Café Fara, ať se jim daří držet vysoko nastavenou laťku!

Večer jsme v Mikulově obhlédli místní hospody a skončili na topinkách v Irské hospodě, kde měli na jídelníčku i perličku v podobě gothaje s cibulí. V pozdních večerních hodinách jsme přijali pozvání do Vinného Sklepa u Hrdličků, který je pod Kozím Hrádkem. Víno, krb, pohoda, noční výstup na hrádek a spousta až neuvěřitelných historek v podání místních vypravěčů. Zpáteční cestu mám lehce, ale opravdu lehce zamlženou.

Na kocovinu není lepšího léku než ohlušující kanonáda uprostřed napoleonské bitvy, do které jsme se v neděli po poledni přimotali. Člověk měl pocit, že se dostal do jakési časoprostorové díry – vojáci v dobových uniformách se potulovali po městě a u zámku měli dokonce svoje ležení. Letos jsou oslavy mohutné – 200. výročí událostí roku 1809 v celém kraji.

Po bitvě jsme se šli posilnit do Café Petit, nacházejícího se na příjemném dvorku hned u náměstí. Točená Kofola došla, kávu jsme si nedali, dvě stejné objednané palačinky nám přinesli v rozptylu zhruba deseti minut. Palačinka s čokoládovou náplní, nasekanými oříšky a pomerančovým likérem však byla moc dobrá, doporučuji.

Pozdě odpoledne jsem se vyškrábala na Svatý Kopeček a užívala si mikulovská panoramata. Hřálo mě sluníčko a dobrý pocit z toho, že jsem našla další místo, kam se budu ráda vracet.