Prázdniny v Římě

Krize nekrize - pokud se naskytne nabídka levných letenek od nekrachujících nízkonákladových aerolinek a na cestě vás bude doprovázet drahá polovička, jež je do gastronomie a cestování zapálená minimálně stejně jako vy, byl by hřích to nevyužít.

Historií prodchnutý Řím ohromuje svými památkami, o které zakopáváte skoro na každém rohu. Najednou jste v tom, ani nevíte jak – obíháte ty nejprofláklejší památky ověšené chumlem turistů, fotíte si ze všech úhlů místa, o nichž jste se kdysi učili v hodinách dějepisu na základce, a házíte mincí do fontány, doufajíc, že se sem znovu vrátíte.

Rčení navrh huj a vespod fuj se dá úspěšně aplikovat i na Řím - špinavější a ošklivější metro jsem ještě neviděla. Když je ale venku nechutné lepkavé vedro, tak jím začnete jezdit až podezřele často. Centrum města zvládnete poměrně snadno i pěšmo, jinak krom metra můžete využít i autobusy a tramvaj.

Do Říma jsme jeli nejen za památkami, ale i za výbornou kávou (nejlepší espresso a cappuccino jsme měli v Chinatownu), pizzou, gelatem a dalšími italskými pochutinami. Pizza v Římě je tenoučká, křupavá a můžete si ji dát jak v klasické restauraci, tak koupit na váhu v malých prodejnách.

Z několika druhů si vyberete, na kterou máte chuť, a následně vám kousek požadované velikosti ustřihnou nůžkami, na požádání ohřejí a zabalí s sebou.

Deset deka té nejlevější pizzy pořídíte za 90 centů, jinak se cena pohybuje průměrně od 1,30 do 1,80 EUR.


V sobotu jsme si na Piazza di Pietra dali svačinu v maličkém podniku Boccone. Vzhledem k lokalitě a anglickým nápisům byste řekli, že půjde o nějakou „turisťárnu“, ale vůbec to tak nepůsobí a navíc jejich panini vážně stojí za to. Dali jsme si napůl scilla (za 4,5 EUR) se sušenými rajčaty, pikantním salámkem, rukolou a olivovou tapenádou.


Večer jsme navštívili podnik Filletti di Baccala, který se nachází na okouzlujícím náměstíčku s kostelem sv. Barbary.


Místní do něj léta chodí na dozlatova opečený filet z tresky (5 EUR). Pro venkovní posezení musíte mít rezervaci, popř. vystát frontu.


Ke stolku s prostým papírovým ubrusem, který po odchodivším hostu jednoduše vyhodí, však můžete zasednout i vevnitř a jako bonus pozorovat dění v kuchyni :-)


Nedaleko Piazza Navona jsme navštívili bar Caffé Parione. Sympatický starý pán, který jej provozuje, míchá jedinečné mojito – je děsně silné a dobré zároveň. Kdyby na vás padla žízeň přes den, máte ovšem smůlu – otvírá se až v šest večer.


V příjemné římské čtvrti Trastevere, kam se mi zpočátku vůbec nechtělo, najdete spoustu hospůdek, kde se můžete najíst za docela rozumné peníze (obzvlášť pokud si dáte menu složené z více chodů). Do jedné z nich jsme zašli v neděli na oběd. Jako předkrm jsme si dali bruschetty - já al pomodoro.



Hlavní chod tvořily těstoviny amatriciana a carbonara – obojí skvěle ochucené (když si vzpomenu na ty křupavé proužky slaniny, tak se mi sbíhají sliny) a perfektně al dente.



V Římě je řada paláců a najdete tam taky jeden zmrzlinový – Palazzo del Freddo (alias Fassi´s), jehož historie sahá do roku 1880.

V sezóně mají otevřeno do pozdních večerních hodin a je tam neustále narváno. Zmrzlinu vám vydají oproti kuponu, který si koupíte u pokladny a pak už se jen mačkáte s ostatními lidmi u pultu.


Případné hádky na téma „teď jsem na řadě já“ obsluha nekompromisně vyřeší srovnáním časů na kuponech – přednost má ten, kdo jej zakoupil dříve. Velký kornout vás přijde na 3 EUR, kdyby vám to nestačilo, můžete si koupit kilo zmrzliny s sebou :-)


Trojkombinace citrón - mango - čokoláda - šlehačka byla (bohužel) sladkou tečkou za římským víkendem. Tak doufám, že to přísloví s házením mince platí…