Tažíny

V Brně mají něco, co my v Praze nemáme - svůj vlastní bermudský (nebo brněnský?) trojúhelník. Fakt! Nenacházím totiž jiné uspokojivé vysvětlení k tomu, že mi z paměťové karty zmizelo do nenávratna dvaatřicet fotografií z tažínového kurzu. Nechejme však spekulací a pojďme si spolu udělat malou rekonstrukci celého odpoledne.

Místem činu, resp. konání Rachadova semináře byl tentokrát brněnský Klub cestovatelů; hostitelské funkce se perfektně ujal Jiří Tashi Vondráček. Celé to bylo opět outdoorové – většina dění se odehrávala na příjemné zahrádce ve vnitrobloku, zázemí restaurační kuchyně posloužilo pro některé etapy varného procesu.

Během odpoledne se hodně poslouchalo, pozorovalo a pojídalo. My účastníci jsme tentokrát téměř nic nedělali a spíš se jen dívali Rachadovi pod prsty. Mě osobně to však vzhledem k duševnímu rozpoložení spojeného s akutním projevem lenosti přesně sedlo.

Kouzlo tažínů spočívá právě v celém konceptu. Nemusíte utrácet za speciální tažínový hrnec (pravdou je, že nad tím krásným červeným, co na semináři byl, jsem před pár dny slintala na internetu) - postačí vám jakákoliv nádoba vhodná na pomalé dušení, kterou doma najdete.

Do ní naházíte příslušné ingredience, dáte na sporák nebo třeba do trouby (teplota by se měla regulovat – postupně snižovat) a můžete se jít na pár hodin věnovat něčemu jinému. Vsadím se, že vám však vůně linoucí se z tažínu nedovolí odejít nikam daleko a budete se na něj průběžně chodit nenápadně dívat, jak se mu daří.

Na semináři jsme dělali tažíny tři, resp. čtyři – tím doplňkovým byl tažín tuniský, který má s tím klasickým společný jen název – jinak je to vlastně vaječná omeleta (ta naše byla s kousky pečeného kuřete).

Každý ze tří tažínů se zabydlel v jiné nádobě: mořské potvory jsme zavřeli do remosky, hovězí tažín si bublal v červeném nováčkovi a ten jehněčí jsme napěchovali do džbánu.

A pak už jsme jen čekali, povídali si, zdlábli pár sladkých oušek a popíjeli čaj ze sušených limetek, jehož aroma někteří kvalifikovali jako vůni půdy, kde se dlouho nevětralo.

Bylo to fajn strávené odpoledne, s příjemně pozvolným průběhem. Pokud si v Klubu cestovatelů opraví ten bermudský trojúhelník a Rachad letos stihne ještě uspořádat nějaký seminář, tak přijedu i příště :-)

Prague Food Festival - sobota a neděle

Nestačila jsem si ani vybalit z tašky polámanou plastovou vidličku spolu se zmačkaným festivalovým programem plným poznámek a na internetu už se vyrojila řada reportů z letošního PFF.

Mé pocity jsou z dvou dnů strávených na PFF jsou poněkud smíšené. Na jednu stranu řada pozitiv, na druhou pak o něco větší porce výhrad. Porovnávat mohu pouze s loňským ročníkem, ten letošní jej (z mého pohledu) nepřekonal.

Počasí spolu s množstvím lidí se ukázalo jako jeden z klíčových faktorů hodnocení průběhu celého festivalu. Větru a dešti zatím poručit neumíme…i když, třeba by to šlo, zkusme to příště zde. Nebo že by si právě takové špatné počasí objednali v Apetitu, aby vyprázdnili sklad s červenými prkénky pod zadek? Kdo ví…Prkénko našlo využití všelijaké, po opuštění prostor festivalu to bylo jakési spiklenecké znamení toho, že „my jsme tam taky byli“. Doma prkénko zapůsobilo jako červený hadr na býka, kocour se nerozpakoval a pustil se do něj úspěšně zuby.

Kdo si snad myslel, že špatné počasí spoustu návštěvníků odradí a v areálu tak bude volněji, hluboce se mýlil. Chvílemi se zdálo, že si lidé snad i trochu masochisticky užívají nový rozměr akčnosti celé akce – deštníkové souboje ve frontách na všechno, skákání přes kaluže a akrobacii mezi dešťovými kapkami se snahou uchránit alespoň obsah talířku (když už ne sebe); zapíchnutí se do změklého bahnitého trávníku ve vysokých podpatcích… oproti loňskému ležérně-letnímu pojetí rozhodně zajímavý kontrast.

S počtem lidí se dostáváme k problematice lokality jako takové. O její fotogeničnosti jistě není pochyb a nápad použití lodní dopravy, který tomu dodal prvek romantiky a dal nám možnost poznat Prahu z trochu jiného úhlu, rovněž kvituji. Celkově se však zdál areál poměrně dost poddimenzovaný, což se projevovalo nejen zmíněnými frontami, ale rovněž regulérními zácpami na zúžených místech - příslušníci městské policie by tu měli rozhodně co na práci. V neděli jsme byli svědky toho, že na vstup musel být několikrát vyhlášen stop-stav (neplatilo pro ty, kteří měli lístky z předprodeje).

Už jsem si myslela, že si přidám další kovovou vidličku do sbírky (z loňska mám dvě), sada plastových příborů pro mě byla trochu zklamáním, nehledě na to, že mi to přišlo trochu nepatřičné… na neděli už jsem si vidličky zabalila z domova. Další ne moc povedenou novinkou byl zálohový systém na vinné skleničky, u těch pivních žádná záloha nebyla, což možná někteří podvědomě pochopili jako výzvu k tomu si za dva grandy (plus pivo zdarma) rozšířit sbírku domácího pivního skla sklenicí Master - jinak si ten nedostatek pivního skla neumím vysvětlit.

Kromě toho, že jsem se těšila, že na PFF potkám spoustu známých a milých tváří (což vyšlo parádně), tak jsem samozřejmě byla zvědavá na to, co jednotlivé restaurace připraví dobrého (a to až tak úplně nevyšlo). Oproti loňsku bylo možné pozorovat zdražení (např. moje vloni oblíbená jednograndová Lipka byla nyní za 2 G) spojené s častým nešvarem v podobě změn cen v průběhu dne (na doporučení jsem si chtěla dát thajskou polévku u stánku Corinthie za 2 G, ale když jsem přišla, tak už byla za 3 G). Celkově to působilo tak, že některé restaurace se z festivalu snaží kromě vlastní prezentace vytřískat i co největší zisk, což je vzhledem ke konceptu celé akce docela škoda, nehledě na to, že k mnoha potenciálním návštěvníkům si tak mohou zavřít dveře.

Z diskuse s ostatními návštěvníky a z reportů také vyplývá, že kvalita některých prezentovaných jídel během festivalu značně kolísala a to, co bylo jeden den výborné, stálo druhý den za prdlačku (s ohledem na fakt, že hodnocení je do jisté míry subjektivní záležitostí). Výpadky servisu rovněž něbyly neobvyklé.

A pojďme na výběr z ochutnaného. Začnu tím, na co jsem se těšila asi nejvíc, vzhledem k loňským pozitivním zkušenostem - Mandarin Oriental a Aromi (resp. jsem obojí považovala za osvědčenou sázku na jistotu). Prvně jmenovaný podnik měl festivalové menu složené ze čtyř chodů (celé menu za 10 G) – křupavé jarní závitky z pekingské kachny, kuřecí tikka masala, grilovaná vepřová žebírka po čínsku a jako dezert sago perličky v kokosovém mléce. Z celého menu naší degustační skupince nejvíce zachutnaly kachní jarní závitky a skvělý lehounký dezert (škoda, že byl jen v malém kelímku, brala bych ho menší kyblíček), ze zbytku jsme byli spíše rozpačití.

V neděli Mandarin vystřídalo Aromi, jejichž loňské menu (4 chody za 11 G) pro mě bylo jedním z vrcholů festivalu. Letošní tříchodové menu za 12 G bylo spíše zklamání. Na neochuceném krabím salátu byly nejzajímavější kostičky želé z Martini, bramborové gnocchi byly fajn až na nevyloupané krevety a jako dezert vanilková Panna Cotta, které by rozhodně slušelo výraznější balsamico.

Velmi povedená byla produkce Alcronu, jehož stánek se schovával pod třešňovým stromem. Vyzkoušeli jsme lososový a tuňákový tataráček (3 G) s chřestovou pěnou a lososového pstruha s šafránovým chřestovým risottem doplněným pikantní chorizovou majdou (6 G) – vše výborné.

U stánku King Solomon jsme vyzkoušeli celé menu (tři chody za 10 G), nejvíce chutnala kachna s vynikajícím šouletem.

Žofín Garden měl dobrý nápad v podobě pohankového risotta s houbami a parmazánem (3 G), v naší skupince se hodnocení odvíjelo podle toho, zda pohanku jako takovou rádi či neradi (já moc ne).

U Švejka jsme vyzkoušeli uzená žebírka za 2 G (jeden z nejlepších poměrů cena výkon na celém festivalu) a také marinovaný bůček (rovněž 2 G, my jej měli zadarmo – tak dlouho jsem měla ruku s 2 G nataženou, až mi málem upadla…a my po chvilce vnucování se s penězi odešli, aby nám ten bůček nevychladl).

Festivalovým překvapením v pozitivním slova smyslu (i když jsem si původně myslela opak) pro mě byl stánek Cloud 9 Sky baru. Co do atmosféry pro mě rozhodně vedl - hlasitá, ale příjemně nadupaná hudba na poslech, dobré koktejly po 3 G (dávali jsme si ten s ginem a brusinkovým džusem) a menu složené z pěti věcí po 2 G. My jsme vyzkoušeli kontroverzní crème brûlée z kachních jater s armaňakovou vrstvou – plná extrémů, ale pro nás velice chutná záležitost. Brusinkový rýžový pudink byl pak sladkou tečkou za celým festivalem.

Co říct závěrem? Přes veškeré výhrady smekám klobouk před organizátorským týmem v čele s Pavlem Maurerem za to, že se do něčeho takového vůbec pustili. Lepší alespoň nějaký Prague Food Festival, než vidličkou do oka. Zlepšovat je vždycky co, o tom není pochyb. Tak uvidíme zase za rok…