PF 2009

A máme tu zase konec roku. Čas více či méně bujarých oslav, hodnocení roku starého a novoročních předsevzetí do toho nového.

Vloni touhle dobou jsem se cítila pod psa. Ono období mě stálo hodně nervů a několik kil dolů (pro ty co, mě znají: ano, opravdu můžu být ještě hubenější). Všechno zlé je ale pro něco dobré - začala jsem se více věnovat sama sobě a tomu co mě baví a mimo jiné objevila svět foodblogů a komunity kolem nich. Díky tomu jsem kromě zpátky nabraných kil poznala spoustu fajn lidí, zažila spoustu legrace na společných akcích a setkáních a naučila se řadu nových věcí. Můj život je o to vše bohatší a jsem za to moc ráda.

Konec sentimentálních řečí. Přeji vám všem do nového roku vše dobré! Hodně zdraví, štěstí a lásky, ať se vám daří tak, jak vy sami chcete. Na viděnou v novém roce, přátelé a kamarádi!

Vánoce jsou pryč

...a vystřídaly je zažívací problémy. Zásobena jedlou sodou se s vámi podělím o své letošní Vánoce, které byly mezinárodní, plné setkávání a celkově vzato nějak hrozně rychle utekly.

Předvánoční čas jsem strávila ve Varšavě, kde bylo počasí na podobné úrovni jako toho času v Praze, tj. polovinu času chcalo a chcalo. Sněžné vločky se coby osvětlení vyjímaly alespoň na Paláci kultury. Na místní tržnici , kde mimochodem prodávali i kapry a lovili je z kádí cedníkem, jsem se vydala pro malou choinku v květináči.

S přítelem jsme si Vánoce udělali v předvečer Štědrého dne a zašli do oblíbeného wine baru Mielżyńki. Tento podnik (jeden z mých dvou nejoblíbenějších ve Varšavě) funguje jako vinotéka a restaurace v jednom a bývá tam vždy pěkně natřískáno. Jako předkrm jsme si dali nějaké pochutiny k vínu (červené víno Cruor ze Španěl)...



...a dále pak jagnięcie kotlety s grilovanou zeleninou.

Štědrý den byl plný více či méně "milých" zádrhelů. Pro mě začal brzkým vstáváním o šesté hodině ranní. Akutní spánkový deficit a momentální připitomělost smíšená s lehkou kocovinou mě doprovázeli celý den... Po příletu do Prahy jsem čelila potenciální ztrátě kufru (naštěstí ho jen zapomněli vyložit z letadla). Domů jsem přijela hladová, lednička byla pochopitelně prázdná, tudíž jsem se vypravila do blízkého obchodu něco koupit. Na vaření nebyl čas, záhy mě čekal další přesun. Vánoce nevánoce, dala jsem si do košíku mraženou pizzu.... a následně u pokladny zjistila, že peněženku jsem nechala doma. Znovu a lépe byl nákup o něco později proveden u Vietnamců.

Do Liberce jsem málem nedojela - kousek za Černým mostem se autobus zastavil a prostě nejel. Stevardka začala předestírat varianty krizového plánu, nakonec se po zásahu řidiče autobus rozjel, všichni cestující zatleskali (nekecám!) a mohlo se pokračovat. V Liberci jsem nebyla půlrok, tak jsem cestou z nádraží zkoumala, co je v centru nového. Kromě nové Boulevard bageterie v Pražské ulici se dostavělo jedno děsivé obchodní centrum přímo na Šaldově náměstí.

U mamky doma mě vzhledem k mému stavu naštěstí čekala jen nenáročná práce. Ozdobila jsem další stromeček v květináči, přidala do bramborového salátu majolku a bílý jogurt a bylo hotovo.

K večeři jsme měly rybí polévku (tu já můžu , hlavně s co největším množstvím opečené houstičky)....

...a lososa (v té nejjednodušší úpravě pouze na másle) s bramborovým salátem (kapra už nějaký rok neděláme).

Koukání na pohádku byla perfektní záminka k malému zdřímnutí. Po rozbalení dárečků (z těch kulinárních mě potěšila knížka Jídlo dějiny chuti) a obligátního rozkrojení jablíčka (ukázalo hvězdičku) už jsem jen ochutnala pár kousků cukroví, meditovala pohledem do plamenů svíčky (=podřimovala) a nezvykle brzy to zalomila.

V Liberci jsem navštívila i dva podniky, ve kterých jsem zatím nebyla, ač první z nich, Rybářská bašta, je tam léta letoucí. Restaurace se , jak název napovídá, specializuje na pokrmy z ryb, my jsme se však nechaly zlákat aktuální nabídkou specialit ze zvěřiny. Já jsem si dala zvěřinový špíz (s masem z laně, jak mi bylo sděleno) s jablky a špekem; maso bylo dobře propečené a křehké.

Po obědě mě čekalo setkání s kamarádkami v restauraci Zoo 1320, jež se nachází v prostorách bývalého pavilonu LVT (Liberecké výstavní trhy). Svého času sloužil coby podniková prodejna firmy Bytex (prodávali především koberce). Maminka mé nejlepší kamarádky ze základní školy tam pracovala, tak jsem měla možnost nahlédnout i do prostor, kam běžný zákazník nesměl, a dostalo se mi první sexuální osvěty v podobě obrovského plakátu zobrazující 100+1 poloh z Kámasútry. Od konce roku 2005 se změnil celý prostor k nepoznání a sídlí v něm zmíněná restaurace/kavárna s osobitým interiérem a příjemným výhledem na budovy muzea a lázní. Podnik je ideální pro rodiny s dětmi , pro které je připraven hrací koutek, venku je rovněž malé dětské hřiště. Kuchyně je mezinárodní, my jsme si s kamarádkami vzhledem k faktu, že jsme byly všechny po obědě, daly pouze kávu (z produkce Corsini café) a dezert.

Letošní Vánoce byly opravdu tak nějak krátké, alespoň pro mě. Jaké byly ty vaše? Jste rádi, že jsou za námi nebo se už těšíte na ty další :-)?

Family brunch v Cihelně

Nevím jak u vás, ale u mě poslední víkendy probíhají podle poměrně monotématické šablony: člověk pozdě vstane, tu a tam něco pošolichá, nají se a nežli se naděje, už je zase tma. Snídani většinou vypouštím a udělám si pořádný snídaňooběd, neboli brunch. Většinou to dopadne tak, že se děsně přejím a pak neschopna ničeho provozuji gaučing.

Pokud se člověk nechce celý den placatit doma, tak může samozřejmě vyrazit na brunch do města. Tentokrát padl los na Hergetovu Cihelnu,ve které se Family brunch pořádá každou neděli od 11 do 15 hodin. Z názvu je patrné, že brunch je primárně určen pro rodiny s dětmi, pro které je tam připraven hrací koutek s rozličnými aktivitami (děti vám tam samozřejmě i pohlídají). Pakliže děti nemáte, tak to neznamená, že vás tam nepustí, jen vás možná usadí ke „klidnějšímu“ stolu přímo u bufetu, jako to udělali s námi.

Klid byl opravdu relativní, záhy se kolem našeho ménage à trois table záhy vyrojilo hejno roztomilých octomilek rozličného stáří (vč. jednoho Spidermana)a nekompromisně obsadily bufet (jistému nejmenovanému účastníkovi pak jedna octomilka vyfoukla vafli). Co se skladby hostů týče, tak většinu tvořili pochopitelně cizinci (či expati).

Neomezený výběr z bufetu přijde na necelých 500 Kč na osobu. Na rozdíl od menu dětského, které přijde na 195 Kč a obsahuje i džus či jiný nealko nápoj, menu dospělácké je bohužel drinkless. Pokud si objednáte lahev neperlivé vody, tak je vám rovnou přinesena Voss za 165 Kč (!) Voda je v Cihelně drahou komoditou, doporučuji si radši objednat pivo anebo si dojít prázdnou lahev dočepovat k originální venkovní fontánce….

Pokud na cihelný brunch zamíříte s chutí na krevety či jiné mořské potvory, tak se ničeho takového nedočkáte, ale celkově vzato je výběr docela pestrý (teplé i studené předkrmy, saláty, polévky, maso, přílohy, dezerty, teď před svátky měli i cukroví).

Zde pro inspiraci něco důkazního materiálu:

Variace grilovaných cuketek s parmskou šunkou, parmazánem a salátem….

…slanina, paštika a „hot dog“…

...masová variace dominovala i na tomto talíři…

…a nakonec přišla sladká tečka v podobě čokoládové pěny s ovocem…

…a zmíněné vafle.

Pro správnost uvedu, že obsah výše zobrazených talířů jsem nesnědla jenom já, čímž dodatečně děkuji spolustolovníkům za příjemnou společnost :-)

A co vy, děláte si brunch doma či na něj někam chodíte? Líbí se vám myšlenka brunchů určena pro rodiny? Chodíte s dětmi do restaurací anebo vám naopak přítomnost dětí v restauracích vadí?

Amazed

Tento týden se mi zdál sen, ve kterém vystupoval Gordon Ramsay. Byl děsně sprostej a říkal mi něco ve smyslu "What the f**** is going on?!" Pár dní jsem přemýšlela, jak bych si tento sen měla vyložit a pak mě to trklo - Gordon na mě řval, protože jsem dočista zapomněla napsat report o své nedávné návštěvě v Maze! O české výspě pekelného šéfkuchaře bylo napsáno nemálo recenzí, od veskrze pozitivních po ty s výhradami. Mé první setkání s Maze proběhlo na Prague food festivalu, tak jsem byla zvědavá, co mě čeká přímo v restauraci.

Do "bludiště" se dostanete přes vstupní halu hotelu Hilton Prague Old Town. Restaurace je po designové stránce chladně perfektní a působí jako velká otevřená jídelna. Na metalický strop jsem si musela chvíli zvykat, stejně tak jako na pro mě trochu rušivé světlo z hotelové haly (byli jsme tam večer, přes den to možná působí jinak).

Z jídelního lístku jsme jednomyslně zvolili večerní degustační menu, které čítá 7 chodů a stojí bezmála 1800 Kč.

Prvním chodem dušené králičí stehýnko, jež bylo nemilosrdně zalito jemnou krémovou polévkou z bílé cibule.



K polévce bylo podáváno pečivo, ovšem ne jen tak ledajaké - cibulová brioška ve tvaru malého hříbku s cibulovým máslem. Kdyby takovéto hříbky rostly v lese, tak snad začnu chodit na houby (na houby nechodím, protože vždycky houby najdu).



V Maze si s prezentací jídel umí opravdu vyhrát. Následující chod ve mě svou podobou evokoval elegantní dámu, skrývající se před slunečními paprsky pod nazdobeným elegantním kloboučkem. Ve skutečnosti se jednalo o marinované plátky červené řepy s piniovými oříšky, jemným sýrem Sairass (sýr typu ricotta) a dresingem z Cabernetu Sauvignon. Červená řepa v této kombinaci je neodolatelná (recept k nalezení zde).



Sérii hlavních chodů zahájila delikátní pečená křepelka s pistáciovým karamelem a nakládaným baklažánem.



Pečený losos s dušenými artyčoky, plátky chorizo klobásky a aioli omáčkou představoval paletu výrazných a aromatických chutí a navíc mě totálně uchvátila litinová pánvička, ve které byl podáván. Byla jsem v pokušení si ji odnést, ale asi by to neprošlo...



...a myslím, že zmizelého pekáčku, v němž nám bylo přineseno jehněčí, by si všimli zrovna tak :-) Křehké šťavnaté plátky masa doplňovala glazírovaná zelenina a těstoviny tagliatelle - jednoduchá, ale chuťově vyvážená kombinace.




Na závěr nás čekala dvojice dezertů. Z podmáslí připravená panna cotta se sladkými lesními plody a jogurtovým sorbetem....



...a na závěr hrátky s tepelnými kontrasty v podobě horkého rýžového pudinku s malinovým překvapením uvnitř a smetanové malinové zmrzliny.



Co říct závěrem? Až na své subjektivní výhrady k interiéru musím říct, že mě Maze velmi příjemně překvapilo a určitě do něj ráda znovu zabloudím.

P.S. for G.R. : Review done.

Oranžový přírůstek

S kuchyní to mám podobně jako se šatníkem. Často mě přepadne záchvat obojí přeorganizovávat, vylepšovat a vybavovat novými kousky. Kuchyň ovšem doplácí na mou permanentní neschopnost dotáhnout některé věci do konce (už dva a čtvrt roku si říkám, že konečně vymaluju a nainstaluji stropní svítidlo, ale skutek utek). Co se vybavování novými kousky týče, tak jsem na tom (snad) trošku lépe.

Zjistila jsem, že se mám v tomhle podzimně-zimním počasí tendenci obklopovat se věcmi teplých barev (namátkou vrcholící obsese dýněmi hokkaidó, oranžové květiny atp.). Možná i proto jsem si tento týden udělala radost něčím, co mi v kuchyni doposavad chybělo: čtveřicí oranžových ramekinů Le Creuset, po kterých už jsem dlouho pošilhávala v obchodě La Vecchia Bottega.




Ramekin je šikovná ohnivzdorná mistička povětšinou z kameniny, určená především k zapékání, pečení a následnému servírování rozličných pokrmů. Ve francouzštině slovo ramequin označuje druh sýra (z kravského mléka), ze kterého připravuje se z něj stejnojmenný pokrm (taková ramequinová fondue).

Poté, co ještě zabalené ramekiny přežily zásah kocoura, který se je snažil shodit ze stolu (naštěstí pád ztlumila židle), čekal je křest ohněm v podobě přípravy velmi pozdní nedělní snídaně. Základ mého domácího víkendového brunche tvoří obvykle vajíčka na různé způsoby, tak mám do zásoby jeden nový - vajíčko v ramekinu. Záležitost je to velmi jednoduchá - ramekin vystelete pochutinami dle libosti (slanina, šunka, sýr..), přidáte tam vajíčko, osolíte, opepříte a šup s tím do trouby. Necháte chvíli zapéct a následně můžete podávat buď přímo v ramekinu nebo vyklepnuté na talíř (jde to vcelku bez potíží).




Další věc, která milé ramekiny určitě čeká, je soufflé. Soudě dle fotografie z Jižního Svahu od J.Č., uveřejněné v Galerii vítězů Cuketkovy výzvy, by jim to mělo jít pekelně dobře (alibisticky spoléhám na to, že to v nich půjde úplně samo, což asi nepůjde...nu což, když tak to svedu na troubu:-) O úspěch či nezdar se samozřejmě podělím.

Jakými věcmi do kuchyně si děláte radost vy? Jste s tou svou spokojení nebo byste brali zgruntu novou?

Barcelona IV. - Cocina creativa

Než jsem jela do Barcelony, zjišťovala jsem, zdali se náhodou neuvolnilo nějaké místo v restauraci El Bulli. Samozřejmě nikoliv, ale zkusit jsme to museli. Následující reportáž budiž malou útěchou pro ty z vás, kterým stejně jako mě rezervace do El Bulli nevyšla ani napřesrok. El Bulli je bezesporu velkou školou a studnicí inspirace pro mnoho kuchařů. Jedním z kuchařů, kteří El Bulli prošli, je i Carles Abellán, který tam pracoval bezmála deset let. V roce 2001 si v barcelonské čtvrti El Born otevřel vlastní restauraci jménem Comerç 24 (restaurace se nachází ve stejnojmenné ulici). Tradiční pokrmy katalánské kuchyně jsou zde šmrncnuté dávkou molekulárních experimentů.


Do Comerç 24 jsme šli na večeři. Rezervaci jsme neměli, ale měli jsme štěstí na poslední volný stůl. Moderní interiér restaurace je rozdělen na několik částí (bar, část s výhledem do otevřené kuchyně, jídelní část), dominující barvami jsou šedá, doplňkovými červená a žlutá. Zajímavým prvkem v jídelní místnosti jsou svítidla z činelů, celkově však na mě interiér působil možná až moc stroze.



Menu se obměňuje dle sezóny. Můžete si objednat à la carte nebo zvolit jedno ze dvou degustačních menu - menší Festival (7 chodů + výběr z dezertů) či vetší Super Festival (10 chodů, výběr ze sýrů a dezertů). Do degustačního menu si lze nakombinovat položky z lístku dle vlastního výběru, volbu však můžete svěřit i šéfkuchaři, jak jsme to udělali my s Festivalem. Sklerotici mého typu dostanou při odchodu "své" menu vytištěné na kartičce (na vyžádání).

Na rozehřátí jsme obdrželi kousky bagety a výběr tří aromatických olivových olejů.



Zajímavá byla hnízdečka z filo těsta naplněná parmazánovými hoblinkami - takové lehké nic :-)



Nejzábavnější blbůstku ovšem představovaly dvě rybičkové plechovky, z nichž jedna skrývala dvě obří olivy s ančovičkami....



...a druhá makadamové oříšky obalené na efekt zlatým práškem.



Předkrmem na závěr byly ústřice, ke kterým mám poněkud ambivalentní vztah...pravděpodobně je neumím pořádně ocenit, ale nejvíc mě na nich bavila kokosová pěna.



První hlavní chod, decentní tuňákový tataráček, trůnil na sosíku z vaječného žloutku s troškou sójové omáčky. Pro mě osobně jeden z vrcholů celého menu.




Marinované kousky makrely s citrusy byly neméně vynikající. Jednoduchá, lehká a osvěžující kombinace.



Oblíbená kombinace melounu s parmskou šunkou nabývá v Comerç 24 nové podoby - karamelizovaný šunkový komínek prokládaný melounovými vrstvami doprovází melounové a pyré ve dvou různých konzistencích. Vyvážená sladko slaná harmonie.



Dalším chodem byly sépiové raviolky plněné smrži podávané na mini tostech.



Následující mořský vlk s bramborem, česnekem a rozmarýnovým dresingem, zamaskovaný pod pěnovou vrstvou, byl pro mě chuťově nejméně zapamatovatelným chodem.



Černá rýže se sépií byla dobrá, ale shodli jsme se na tom, že krapet přesolená.



Hutná tečka na závěr - hovězí oháňka. Koncentrovanou plnou masovou chuť zjemňovalo květákové pyré. Jednoznačně jeden z favoritů večera.



Na úvod dezertní sekce jsme pro odlehčení obdrželi ovocný koktejl (to je ta až příliš zdravě vypadající náplň skleniček). Sladkým pokračováním byla originální jogurtová variace na müsli.



Ze čtveřice mini dezertů na konec mě nejvíce oslovila místní tradiční trojkombinace čokolády, soli a olivového oleje s toastíkem - smícháno dohromady to tvořilo jednu z těch na první pohled úchylných, ale nezapomenutelných chutí.



Co říct závěrem? Názory na Comerç 24 se poměrně rozcházejí, na netu jsem četla řadu pozitivních, ale i vyloženě negativních postřehů. U nás převládala spokojenost stran jídla i servisu; co se jídla týče, tak tam bylo pár výrazných vrcholů, propadák nebyl žádný. Vzhledem k cenové hladině (ceny mají na webu) se samozřejmě nabízí srovnání s jinými restauracemi, kde hlavní pilíř tvoří degustační menu... ale o tom zas někdy příště :-)

Varšavská brunch hádanka - rozluštění

Do fotohádanky jsem záměrně dala dvě různé obtížnosti. Fotka vlevo měla být ta jednodušší - Schnytlik a Bali správně hádaly, že se jedná o holandskou omáčku. Omáčka byla součástí vajec Benedikt (ztracená vejce, muffin, šunka, holandská omáčka).



Těžší fotka s lvíčkem nebyla tak velkým oříškem, jak jsem si myslela. Bali správně tipovala, že se jedná o polévkovou mísu s pokličkou z listového těsta. Vevnitř pak byla cibulačka (omluvte sníženou kvalitu fotografie, porucha není na vašem přijímači).

Soirée v kuchyni

Včera jsem se účastnila odpoledního dýchánku, který se protáhl až do pozdních večerních hodin. Když mě bývalá kolegyně, která s přítelem akci pořádala, zvala, navnadila mě mimo jiné tím, že se bude podávat jehněčí. Neprozřetelně jsem slíbila, že pomůžu s vařením. A jak to dopadlo? Téměř celé odpoledne a večer jsem strávila u sporáku a děsně mě to bavilo! Po druhé hodině odpolední jsem se coby první host dostavila na místo, z trouby už se linula vůně jehněčího.



Jehněd pocházel odkudsi z jižních Čech a byl ho pořádný kusanec. Noc strávil našpikován česnekem v olivovo-olejové lázni ve společnosti rozmarýnu, kmínu, skořice, máty, zázvoru, kardamomu a muškátového květu (recepis via paní domácí). Níže foto z průběžné kontroly.



Samotné jehněčí by pro celkový počet pozvaných lidí (mělo nás být něco přes dvacet, nakonec nás bylo 15-20 plus tři kočky a pes) samozřejmě nestačilo (chuťovky typu chipsy nebo tyčinky nepočítám). Od rána byly předpřipravené dva saláty (jeden zeleninový se sýrem, druhý pohankový). S panem domácím jsme pak připravili velmi jednoduchý salát z červené řepy (ingredience: červená řepa, čerstvý listový špenát, sýr balkánského typu, vše smíchat dohromady, zálivku netřeba, řepa pustí šťávu).



Mezitím jsme připravovali další hlavní chod - kuřecí maso na víně. V hluboké pánvi jsme orestovali cibuli a česnek, přidali kousky kuřecího masa, následovalo zalití trochou brandy a flambování. Dále jsme přidali rajčata, houby, bylinky, okořenili. Vše jsme zalili červeným vínem a vývarem a ponechali svému osudu.



Upečené jehněčí bylo úžasně křehoučké, šťavnaté a odpadalo od kosti. Jako příloha se podávaly červené batáty (sladké brambory) opečené v troubě a zmíněné saláty.



Po jehněčím mase se jen zaprášilo, pozdě příchozí mohli leda utřít slinu. Naštěstí pro ně (i pro nás) však měli hostitelé v záloze ještě jehněčí klobásky (zakoupené ve Farahu). Klobásky jsme připravili jen tak samotné v pekáčku v troubě. Já si je dala s dalším salátem, který hostitelka operativně připravila.



Kuřecí maso na víně jsme nechali pěkně vydusit a následně podávali s rýží. Já jsem mezitím připravila jeden mezichod - pečené papriky.



Čas ubíhal a já jsem zjišťovala, že kombinace vaření, jedení a popíjení alkoholu má něco do sebe: díky téměř neustálé činnosti v kuchyni se mi dařilo udržovat se v docela střízlivém stavu. V deset večer jsem se nechala přemluvit k přípravě krémového špenátu. Pan domácí krájel cibuli a když se mi kostičky nezdály dostatečně malé, vyslechla jsem si, jak jsou české ženy "very demanding" :-)


Po jedenácté jsem si usmyslela, že udělám dýňovou polévku. De facto se mi za a) nechtělo tahat těžkou dýni domů a za b) jsem měla legitimní omluvu pro fakt, že jsem hokkaidó závislák a potřebuju další dávku dýňového krému.



Dýni jsme rozkrájeli, vyčistili a nakrájeli na malé kousky. Vyšla jsem ze základního receptu od Cuketky a přidala malou plechovku kokosového mléka. Na konec jsem přidala ještě trochu zakysané smetany. Dýňový krém byl přítomnými přejmenován na kašičku, nutno ale říct, že se všichni olizovali až za ušima. Asi mám na svědomí další potenciální závisláky...



Přípravou kašičky pro hladové strávníky mé soirée v kuchyni skončilo. Fajn odpoledne a večer s příjemnými lidmi, dobrým jídlem a pitím byl po pracovním týdnu výborný relax. J+C, díky!