Na skok v Regensburgu

Jsem ten typ, co má potřebu vědět vprostřed týdne, co bude dělat o víkendu. Alespoň rámcově, abych věděla, na co se můžu těšit, jestli mi rozumíte. Ale musím uznat, že nápady na poslední chvíli mají své kouzlo, obzvlášť je-li jejich strůjcem má drahá polovička. Jeden den večer se rozhodnete a druhý den prostě jedete.

Německo je na takovéto last minute jednodenní výlety ideální. Když jsem ještě žila v Liberci, jezdívaly jsme s mamkou vlakem na nákupní výlety do Žitavy. I když se od té doby změnilo mnohé, při návštěvě našich západních sousedů si člověk uvědomí, že rozdíly v určitých věcech jsou a nejspíš ještě dlouhou dobu budou.

Volba padla na Regensburg, kde jsem ještě nebyla. Těšila jsem se, že si dám nějaký dobrý bratwurst a popravdě jsem ani nevěděla, že historické jádro města je zapsáno na seznamu UNESCO (ne, opravdu nemyslím jen na jídlo).

Čím více jsme se blížili cíli, tím se počasí zhoršovalo (to máte tak, když se podíváte na předpověď počasí v Německu, ale na Drážďany), ale to nás nemohlo odradit.

Na místním mini tržišti, kde měli mimochodem zajímavé ředkvičkocosi, jsme akutní hlad ukojili jedním bratwurstem (obyč ale fajn záležitost za cca 2,2 EUR).

Poté jsem se nechala odvést do úžasné kavárničky naproti jednomu z kostelů, která byla plná místních popíjejících svou kávu a živě diskutujících.

Interiér mě uchvátil: okachlíčkované stěny, vysoké stolečky s poličkou na časopisy, vitrínka s koláči a dalšími pochutinami, Faema nápis nad barem. Prostě spousta malých detailů, které dělají atmosféru. Třeba i takový soundtrack z Pulp fiction, který do toho všeho sednul jak prdel na vyvíteco.

Dali dvě docela dobrá cappuccina (pěna nebyla úplně ukázková, ale budiž) po 2 EUR a něco malého k tomu a vyrazili dál na couračku po městě spojenou s okukováních různých dalších stánků s jídlem a historických památek.

Kromě nich (a jídla) mě na Regensburgu zaujalo i to, jak tam plno lidí jezdí na kole, počasí nepočasí.

Hned vedle kamenného mostu se nachází další oblíbené místo, kde si můžete dát nějakou bratwurstovou specialitku a k tomu pivo, vzhledem k nasycení jsme však vynechali.

A na závěr jedna úsměvná cedule s „mezinárodním“ menu (některé věci jsou holt opravdu všude).

Příště snad přijde na řadu Berlín :-) A kam jezdíte do Německa rádi vy?

Bunte Republik Neustadt

Před časem mi můj kamarád Fandor vyprávěl o zajímavé akci Bunte Republik Neustadt (dále BRN), která se každoročně koná v drážďanské čtvrti Neustadt během třetího červnového víkendu (resp. od pátku do neděle). Nějak jsem to vypustila z hlavy a nebýt zprávy na Twitteru, kterou jsem si předminulý pátek večer při vymýšlení víkendového výletu přečetla, tak bychom přišli o zajímavý zážitek.

Původní plán byl zůstat v Drážďanech přes noc, ale všechna cenově přijatelná ubytovací zařízení byla beznadějně plná . Museli jsme se tedy spokojit "jen" s odpolednem, ale pro nasátí atmosféry to bylo postačující. Jen se mi bohužel rozbil foťák (zrovna jsem fotila nějaké pankáče, tak si asi řekl, že anarchie žije a žádné focení nebude).

Historie BRN se datuje od roku 1990, kdy během politických změn vzniklo v Neustadtu na pár dní cosi jako malá autonomní republika, a to vč. vlastní vlajky a měny. Během následujících let se z BRN stal pouliční festival, během něhož se konají různá hudební vystoupení a ulice jsou plné stánků s jídlem, pitím a rozličnou veteší.

Během těchto tří dnů jsou z ulic jsou pěší zóny, vstupy a výstupy hlídá policie (kvůli výtržnostem v minulosti), která namátkově kontroluje tašky (především je zajímá, jestli nemáte nějaké sklo...kromě obvyklých zbraní samozřejmě :).

Ve čtvrti Neustadt jsme předtím nebyli, ale věděli jsme, že máme zamířit nad Albertplatz do Alaunstrasse. Soudě podle davů lidí směřujících stejným směrem a lidí s kelímky pití v ruce mířících směrem opačným jsme šli správně. V Alaunstrasse to začalo. Spousta lidí (a hodně pankáčů), stánky s pivem a dalšími alko drinky, rozličnou kuchyní (od bratwurstů a divně vypadajících eintopfů přes indickou kuchyni a pizzu po sladké koláče).

Dali jsme si pivo s tím, že projdeme celou ulici a následně možná nějakou přilehlou. Celý "areál" byl ale poměrně velký, tak jsme tam s malými přestávkami prochodili celé odpoledne.

Ulice Neustadtu jsou zajímavé samy o sobě, řekla bych, že to má mnohem víc do sebe než turisty tradičně navštěvovaná část Altstadt (jasně, v Altstadtu jsou ty památky, o tom žádná). A stále bylo na co se dívat, co poslouchat a co jíst (a nepochybuji o tom, že večer to dostalo patřičné grády).

Moc se mi líbilo, že se do akce zapojují kromě místních podniků i běžní obyvatelé. Co se jídla týče, tak dospělí i děti prodávali domácí koláče (někde k tomu i dělali kafe) a různé další pochutiny - někde obalovali kosmatice v těstíčku, jinde měli palačinky anebo třeba chleba namazaný sádlem s čočkou, s plátkem nakládačky a to vše posypané sušenou cibulkou. Teď lituju, že jsme měli jen jeden, byl totiž skvělý!

Fascinovaly mě improvizované blešáky ve dvorech domů anebo třeba jen na chodníku - použité oblečení, hračky a jiné věcičky vyskládané na dece anebo v kufru.

A to je tak v kostce všechno, ono se to nedá moc popsat, to se musí zažít! Pokud jste na BRN nikdy nebyli, rozhodně doporučuji, nudit se rozhodně nebudete a trpět hlady taky ne :)

PFF 2010 - pátek a sobota

Víkend ve znamení voleb a Prague food festivalu máme zdárně za sebou a je čas na malou rekapitulaci. Tu volební nechám na povolanějších (myslím, že to, že jsme v rámci naší skupinky bouchli tři lahve sektu na Jyrkovo rozhodnutí mluví za vše) a pustím se do malého shrnutí 4. ročníku PFF.



Pro ty, kteří by náhodou nevěděli: PFF je projekt Pavla Maurera, během něhož své umění prezentuje více než třicítka vybrných restaurací z publikace Grand restaurant. O této ročence nemá smysl se zde příliš rozepisovat, ale jednu otázku si neodpustím: znáte někdo z vás kohokoliv z těch anonymních hodnotitelů, na jejichž hodnocení je Maurerův výběr postaven? Já tedy ne...

Na letošní PFF jsem měla původně v plánu dorazit až o víkendu. Vzhledem k predikované sobotní přehuštěnosti a nejistému počasí jsme se nakonec v rámci naší degustační skupinky potkali již v pátek v podvečer. A dobře jsme udělali - lidí nebylo přespříliš, počasí bylo příjemně jarní (konečně!)a my se tak mohli věnovat ochutnávkám a kochat se výhledy na Prahu až do půl 11, kdy jsme byli z areálu decentně vyexpedováni.

Organizátoři letos coby místo konání zvolili zahrady pod Pražským hradem (já jsem tam byla poprvé). Skvěle vybrané místo vynikalo již zmíněnými krásnými výhledy, ale taky mělo pár much (o bez bariérovosti se příliš hovořit nedá, na trávník se oficiálně nesmělo - i když hrající si děti z něj tak rázně nevyhazovali jako nás dospělé).

Díky předfestivalové přípravě (=prostudování menu jednotlivých restaurací) plus prvním reportům od kolegů foodbloggerů měl člověk alespoň hrubou představu o tom, co by chtěl ochutnat. Byla jsem zvědavá, jak budou letos nastaveny ceny. Z mého pohledu oproti minulým ročníkům bylo opět znát zdražení (záleželo samozřejmě na jednotlivých restauracích, ale ceny kolem 7 G za jedno hlavní jídlo - samozřejmě v degustační porci - nebyly výjimkou, takže si to spočítejte sami...). Pokud se k vysoké ceně připojí ještě další nedostatky typu studené či přesolené jídlo tak chápu, že to může způsobit oprávněné roztrpčení či zklamání. Ono vůbec je zajímavé pozorovat v rámci dojmů z PFF kolísavost výkonů jednotlivých restaurací (něco může být subjektivní, něco ovšem prostý fakt) - proto je fajn si přečíst reportů/vyslechnout názorů více, aby člověk dostal ucelenější obrázek.

Za naši degustační skupinku mohu (snad) ovšem prohlásit, že jsme měli ve výběru docela štěstí a ochutnali pár vcelku fajn záležitostí (nebudu zde uvádět vše, co jsme zblajzli, abyste se při tom čtení nenudili a nedostali moc velký hlad). Výhodou skupinky je to, že toho zvládnete více a zaplatíte vlastně méně. Jak jednoduché :)

Když jsem napoprvé dorazila do areálu, postavila jsem se rovnou do fronty u stánku Ambiente na 60 dní vyzrálé hovězí maso v grilované či pečené verzi. Přílohu tvořily místo původně avizovaného domácího chleba lanýžové chipsy (představte si obyčejnské brambůrky zastříkané lanýžovým olejem). Grilované maso (doplněné pažitkovým máslem) mi chutnalo o něco více nežli to pečené, nicméně obojí bylo na jedničku.

Zbožňuji tatarák, takže ten od Ambi jsem si nemohla nechat ujít. Maso bylo skvěle ochucené, topinky křupavé a ne příliš mastné. Takových jednohubek bych snědla víc ;)

K tataráku skvěle sedlo točené Leffe, které de facto po celou dobu PFF plnilo funkci pravidelného pitného režimu. Za cenu 1G nebylo moc co řešit (vzhledem k cenám jsem tentokrát úplně zavrhla víno).

Skoro stejně dobré maso jako u Ambi měl i Kempinski - grilovaný flank steak s batátovým pyré a bílým chřestem, skvělou volbu představovala i ceviche ze svatojakubek se zeleninovým salátkem - to bych si klidně dala několikrát.

Recidiva nastala v případě kuřecího salátu z Buddha baru - mám pocit, že lepší kuřecí salát jsem snad ještě nejedla. Receptura je ovšem tajná, nejsem si tedy jistá, jestli by se mi ji podařilo doma věrně zreprodukovat :)

Na centrálně umístěném degustačním stolečku u stanu, kde se odehrávaly cooking shows, jsme postupně nosili další a další talířky, v jednu chvíli už nebylo kam co dávat :)

Od stolečku to bylo na obě strany přibližně stejně ke stánku Corinthie Rickshaw a Mandarinu Essensia. Mandarin šel cestou jídel reprezentující různé země. Glazírovaná hovězí líčka v intenzivní pepřové omáčce byla tuším nějaká Asie (když tak mě prosím opravte či doplňte), králík v dijonské (poněkud vodové) omáčce s chřestem pak Francii, zbytek se mi vytratil z hlavy...

Z Corinthie byl skvělý gravlax (=marinovaný losos) s mořskými řasami podávaný ve stylové lodičcce.

Osvěžující byly jejich sorbety - měli jsme papajový a maracujový (ale legendární melounový sorbet z PFF 2008 to stejně nepřekonalo).

V Como restaurantu jsme toho ochutnali také dost. Za zmínku určitě stojí obě hlavní jídla: nadívané telecí hrudí i pomalu pečený jehněčí předeček s bramborovou tortilou ; super nápad byla bazalková panna cotta s jahodami.

Café Imperial měl dost nastřelené ceny, nicméně vyzkoušeli jsme celé menu (paštiku, rybu, křepelku a pusinku s ovocem).

Paštika z husích jater byla delikátně jemná, s pěknou vrstvičkou husího sádla. Mňam :)

Chilský sea bass se zeleninou byl vynikající a navíc ještě pěkně fotogenický.

Příjemným překvapením byla nadívaná vepřová panenka od Yasmin Noodles se zeleninovými špagetami a cibulově chutnající omáčkou. Kousek od Yasmin noodles byl stánek Alcronu. Dali jsme si humří polévku a pečenou svatojakubku s květákovým kuskusem, obojí ovšem spadlo do kategorie "neurazí, nenadchne".

Málem jsme si nechali ujít chuťovou zajímavost z Bellevue - dančí carpaccimi marinované se zeleným pepřem a zeleninkou.

Pokud jste na sladké, tak za zmínku jistě stojí netradiční zauzená panna cotta s lékořicovou omáčkou od Aromi. Pendrekovým chutím moc neholduji, ale tohle mě docela dostalo. Moc mi chutnal taky ještě teplý perníček s karamelovou omáčkou od Chateau Mcely. Když jsem se na chvíli vzdálila od své degustační skupinky, tak jsem se pak dozvěděla, že v mé nepřítomnosti snědli ještě tři další kousky, což je skandál! :)

Závěrem ještě k tomu pitnému režimu: pokud si člověk dal večer nějaký drink z Cloud 9 či jiného baru a v příjemné společnosti sdílel výhled na osvětlenou Prahu, tak k momentální pohodě téměř nic nechybělo ;)

A to je vše. Jsem zvědavá, kde se bude PFF konat příště. Co myslíte vy, máte nějaké tipy? Mě by se to líbilo třeba ve Stromovce ;)

Fotohádanka z PFF

Kdopak nám to odpočívá za Ambiente stánkem :)?

P.S. Komplet článek zítra.

Krásné Velikonoce!

Přeji všem krásné velikonoční svátky, ať už pro vás znamenají cokoliv, a posílám fotku z výletu do Bruselu - výlohu plnou čokoládových vajíček :)

Hong Kong I - Kowloon

Následky jet lagu jsou definitivně za mnou, venku se už neklepu zimou a v kolbence jsem se chtě nechtě zařadila zpět do pracovního procesu. A nastal ten správný čas, kdy se s vámi mohu podělit o zážitky z letošního výletu do Asie.

Itinerář letošní cesty byl následující: Praha – Hong Kong – Bankok – ostrovy – Bangkok – Hong Kong – Praha. Hong Kong mi zprvu nepřišel jako příliš atraktivní destinace (obrovská metropole s kupou mrakodrapů, to je toho), ale poté, co jsem shlédla příslušnou epizodu No Reservations a přišla na to, že se v něm nachází Michelin za hubičku, začala jsem se docela dost těšit.

Hong Kong býval svého času britskou kolonií, v roce 1997 ho navrátili zpět Číně, nicméně si ponechal svůj autonomní status (vč. vlastní měny, zákonů atp.; na rozdíl od Číny sem nepotřebujete vízum). Celý Hong Kong se pak dělí na několik hlavních částí: Kowloon, Hong Kong island, New Territories a přilehlé ostrovy (z nichž je největší Lantau), přičemž centrum dění se nachází v prvních dvou jmenovaných. Zápisky z Hong Kongu se tak dělí na část první o Kowloonu a druhou o Hong Kong islandu.

Po příletu jsme se svezli autobusem do centra Kowloonu, kde jsme měli ubytování strategicky umístěné kousek od rušné tepny Nathan Road, která je lemována obchody s elektronikou, oblečeníma restauracemi; zároveň jsme to měli blízko do přístavu, odkud se snadno dostanete lodí na Hong Kong island. Bála jsem se, že se v asijském New Yorku ztratíme, ale opak byl pravdou. Ulice jsou perfektně označené (a taky čisté, což je vzhledem k pokutám za odhazování bordelu na zem vcelku logické) a pokud si dáte dohromady, kde je nahoře a kde dole (jinými slovy jakým směrem je přístav) a umíte alespoň trochu číst v mapách, tak nemáte problém.

Hned první večer jsme vyrazili na noční trh do Temple Street, kde je vedle stánků s obvyklými krámy a cetkami poměrně nahuštěno restauracemi s venkovními posezeními, kam chodí na seafood a pivo místní i turisté.

Na výběr je ledacos, od oblíbených krabů přes krevety, různé druhy mušlí apod. Jako pivo se nejčastěji pije Tsing Tao anebo San Miguel.

Po startovních obyč nudlích jsme si dali výborné krevety na česneku.

Necelá desítka krevet nebyla úplně nejlevnější (přišly na 100 HKD, lahev San Miguel na 25), ale po dlouhém letu a časovém posunu to bylo to poslední, co by člověk řešil.

V Kowloonu (a Hong Kongu obecně) se dá samozřejmě najíst i levněji. Na malý hlad jsou ideální místní pekárny s bohatým výběrem sladkých a slaných dobrot (zkuste si třeba k snídani dát egg tart, stojí kolem 4 HKD) či stánky s masíčky na špejli, které jsem si oblíbila v Thajsku (průměrná cena 10 per masová tyčka je nejspíš mezinárodní, bez ohledu na to, v jaké to je měně). Pokud nedůvěřujete místní kuchyni, můžete zajít samozřejmě do meka, v němž můžete pořídit tzv. výhodné menu za šokující cenu 20 dolarů :)

Ceny v Hong Kongu jsou opravdu relativní. Za cenu jedněch krevet na Temple Street si můžete dát oběd pro dva vč. pití v michelinské restauraci. Nenápadný podnik Tim Ho Wan, který se nachází v Mongkoku (část Kowloonu), byste za jiných okolností asi minuli, ale dychtivě nervózní fronta ve vás vzbudí minimálně zvědavost a otázku, co se to tam děje – dávají tam snad něco zadarmo? Dalo by se říct, že téměř, protože levnější hvězdičkovou restauraci jinde na světě nenajdete. My jsme tam zavítali hned dvakrát.

Majitelem restaurace je pan Mak Pui Gor, který má s michelinským oceněním své zkušenosti - Tim Ho Wan si otevřel poté, co odešel z tříhvězdičkové hotelovky ve Four Seasons, jeho vlastní podnik specializovaný na dim sum však cílí na širokou veřejnost. Tim Ho Wan je důkazem toho, že oceněná restaurace může být cenově přijatelná a oproštěná od snobského faktoru, panující nepořádek nemusí být na závadu (dokážete si představit, že by se v Allegru na zemi válely kusy kartonu, aby někdo neuklouzl na mokré podlaze :)? a v neposlední řadě může být majitelům a personálu úplně klidně šumák, jestli nějakou hvězdu mají nebo ne. Důležité je, že to co dělají, dělají skvěle - každodenní fronty a věhlas, který si za krátkou dobu vydobyli, jsou toho důkazem.

Součástí celého zážitku je už jen samotný způsob, jakým se dostanete dovnitř. Restaurace je otevřená každý den od desíti. Při první návštěvě jsme dorazili něco po desáté, uvnitř byla první várka lidí a venku fronta. U vstupních dveří byl malý pultík s plastovým košíčkem obsahujícím kopie menu.

U pultíku se střídaly více či méně přísné paní, které si předávaly oldschoolový papírový sešitek. Každý nově příchozí musí bez rozdílu absolvovat proceduru nahlášení počtu hodujících osob výměnou za vyfasování pořadového lístečku s číslem. To se shoduje s číslem v sešitku, k němuž paní napíše počet osob a sdělí vám, jak dlouho si asi počkáte (my jsme napoprvé měli číslo 24, což přestavovalo asi hodinu čekání).

Nemusíte samozřejmě čekat na místě, ale pokud pak svoje číslo prošvihnete o plus mínus pět pozic, máte smůlu a musíte si vzít nový lísteček. Pořádek musí být a pravidla jsou neúprosná. Čekání si můžete zkrátit vyplněním menu (co a kolik toho chcete, abyste pak vevnitř nezdržovali) a hladovým pozorování těch, co přišli před vámi, jak sedí za oblepenou výlohou u stolů plných kouřících bambusových pařáčků.

Hodina uplynula docela rychle a byli jsme vpuštěni dovnitř a usazeni u stolečku vedle kasy. Odevzdali jsme lísteček s objednávkou, načež nám byl hned vystaven účet (první návštěva nás stála 92, druhá pak 154 HKD). Je tedy potřeba si opravdu předem rozmyslet, co si dáte, na nějaké přiobjednávání ve stylu „já bych si dal ještě to, co mají u vedlejšího stolu“ můžete rychle zapomenout. Je to takový michelinský fastfood (ale v dobrém slova smyslu!) – kuchaři v rychlém sledu expedují komínky pařáčků, obsluha je rychle roznáší, debarasuje a dolévá čaj.

Menu je rozdělené na několik sekcí – knedlíčky a další věci dělané v páře („steamed“), vermicelli rolky, rýži („steamed rice“), smažené záležitosti („deepfried food“), congee (což je taková rýžová kaše) a dezerty – za dvě návštěvy se nám toho podařilo ochutnat poměrně dost.

Ze sekce steamed byly nejúžasnější knedlíčky chiu chow style (úžasné jak chutí, tak vnitřní texturou – směs tuším vepřového, krevet, zeleniny a křupavých arašídů, nutno však podotknout, že podruhé bylo těsto lepivější).

Ze stejné sekce pak byly moc dobré i krevetové knedlíčky (které mají jak samotné, tak s vepřovým masem); ožužlali jsme i pár slepičích pařátků v pikantní omáčce.

Dekadentní tečku pak představují místní proslavené sladké buchtičky s vepřovým (baked buns with barbecued pork), což zní jako šílená kombinace, ale je to děsně dobré. Představte si sladkou tvarohovou buchtu od babičky, ale vyměňte tvaroh za šťavnaté grilované karamelizované vepřové. Pork bunů se v Tim Ho Wan za den vyprodukuje několik set, co nesní lidé na místě, odnášejí si v perforovaných plastových krabičkách s sebou na pozdější svačinku (já jsem si tři pork buny přivezla až do Prahy :).

Cestou z Tim Ho Wan jsme natrefili na prodejničku CupCakery a zakoupili dva kousky (za 16 HKD) na pozdější ochutnávku v místní oáze klidu aneb kowloonském parku (kde je kromě voliér s papoušky a rybníčky se želvami i hifi zdarma). Čokoládový byl rozhodně lepší než ten pistáciový.

Poměrně zábavným zážitkem byla i návštěva „záchodového restaurantu“ čili podniku Modern Toilet (funguje jako řetězec, v samotném Hong Kongu jsou dvě pobočky, my byli v té kowloonské s „tradičnějším“ designem), o kterém se díky jeho konceptu toho napsalo už poměrně hodně. Na záchodových mísách sedíte, ze záchodových mís jíte, dojem pak umocňují ještě zvuky splachování coby zvuková kulisa.

Personál je zřejmě zvyklý, že tam většina lidí nechodí ani tak za jídlem (i když polévka, kterou jsem si dala, byla docela fajn), ale spíš očumovat, a udělat pár fotek při posezení na prkénku; a bere to docela s nadhledem.

Příště se můžete těšit na pokračování z Hong Kong islandu!

P.S. Část fotek je moje, některé má opět na svědomí můj milý.